Alexd | Deník hříšné matky

Padla mi do oka na první pohled. Příjemná plnoštíhlá dáma s dlouhými blond vlasy. 

Od začátku jsme si měly o čem povídat a mně bylo v její přítomnosti moc dobře. Každá její návštěva byla dobíjecí. 

Přišel Covid a já jsem jí dva roky neviděla. Ale občas jsem si na ni vzpomněla, jak se asi má...

A pak najednou napsala e-mail, že by ráda přišla.

Těšila jsem se na ni. Ale ten šok, když vlezla do dveří...Vyhublá, tmavá, na hlavě čerstvě rašící ježek. 

Říkám..."to nene." A ona na to..."to jojo... jo, mám ji."

Posadila se a začala svůj příběh.. až mi běhal mráz po zádech. Žijete si takhle svým běžným životem a najednou se vám ze dne na den všechno změní...

...

Bolestem bederní části zad a kyčle nejdřív nepřikládala nějaký velký význam. Ale ta bolest se začala zintenzivňovat, tak šla k doktorce. Doktorka jí poslala na rentgen, ten ale nic neprokázal. A tak začal kolotoč rehabilitací. Nepomáhaly, tak vlastně přežívala na prášcích na bolest. Skoro rok. Až, když už nemohla zvednout nohu a tahala ji za sebou a kyčel bolela k nesnesení, ztratil její manžel trpělivost a vyřval jí magnetickou rezinanci. Výsledek - lymfom, v tříslech, 13 cm. Neoperatibilní... přišla by o nohu.

A začalo neskutečné martýrium, nejdřív odběr kostní dřeně, pak chemoterapie, po kterých jí nejen slezly vlasy, ale taky skoro nehty.

Pak jí na měsíc zavřeli na transplantační jednotku, 12 metrů čtverečních, kam nikdo nesměl, nic nesměla mít, dvakrát denně jí chodili dezinfikovat mobil. Samotná transplantace aplikací do žíly jí způsobovala zvláštní stavy - pocit, že jí spálená rajčata, shnilé ryby, žvýká hřebíky. Pocit šílené nevolnosti, kdy se jí permanentně chtělo zvracet, ale jakýsi pocit studu jí to nedovolil, protože při těchto akcích byli vždy přítomni minimálně dva lékaři a jeden si zapisoval pocity transplantáta. 

Okna v mítnosti se nedala otevřít, zato neustále fučela klimatizace, když chtěla zamávat rodině, museli naproti pár kilometrů, aby jim mohla aspoň zamávat. 

Několikrát málem umřela. Několikrát jí dávali širokospektrá antibiotika, protože po chemoterapiích měla leukocyty 0. Bez imunity.

Při jedné potřebné transfúzi jí napíchli žloutenku typu E. U nás se na ni netestuje, přenáší se pouze mezi Vietnamci, ovšem mezi těmi, kteří tady trvale nežijí.Takže kromě zničené imunity, na jejíž podporu si musí denně píchat injekce do břicha, má ještě zničená játra. Má úplně tmavou kůži a nažloutlé bělmo. Má již druhý rok nízkobakteriální stravu a k tomu ještě nesmí nic tučného, smaženého, ani kapku alkoholu. 

Absolvovala několik vyšetření, kdy jí napustili kontrastní látkou a zkoumaly se nádorové buňky. Popis této procedury by byl příliš na dlouho, ale každopádně ten poslední byl konečně bez nálezu.

...

Včera přišla. Jen dosedla, řekla mi - mám v pravé noze neprůchozí lymfu, ta noha je oteklá, brní, budu chodit na lymfodrenáže, ale nejbližší termíny mají v listopadu. V březnu mám mít lázně, už mi je museli dvakrát odložit. Já vím, že jste moc šikovná, ale, prosím, co se týče pravé nohy, nesmím mít ani skřábnutí, ani oděrku, jinak skončím se sepsí v nemocnici jako před Vánoci, kdy jsem tam byla tři týdny a doktoři mi říkali, že to, co mi dávají, jsou nejsilnější antibiotika, pak už nic jiného není, pak by to byla konečná.

Ten pocit, kdy držíte v ruce skalpel, víte, že musíte odstranit dvě kuří oka bez kapičky krve.. zarostlý nehet jen ošetřit vyčištěním kůže dřívkem, a Framykoinem. 

Ale zvládly jsme to. 

Vyhráno ještě zdaleka nemá. Ještě jí čeká dlouhá cesta, bude muset spát s nohou v jakémsi postroji složeném s 200 ks tvrdých kostiček, aby se lymfa mohla rozproudit v jiné části nohy. Neustále zkoušet podpořit imunitu, která je stále prakticky nulová. 

Ale tahle ženská je neskutečná bojovnice a já věřím, že ona to dá. Je pro mě symbol síly a odhodlání. 

A když nejde o život, fakt jde o ho...o.