Chvíli jsme váhala, do jaké rubriky mám tenhle článek zařadit. Dal by se dát minimálně do dvou. 

Nebudu teď navazovat postupně, protože tohohle jsem teď nějak plná a potřebuju se z toho vypsat. 

Nehodlám ze sebe dělat chudinku, protože máslo na hlavě mám i já, byť moje chování od určité doby ovlivnila právě sobeckost a bohémství mého partnera.

Protože ta zoufalá touha po pozornosti a opoře mě určitým způsobem donutila se opřít o cizí rameno. Tak moc jsem si přála, aby mě měl někdo doopravdy rád takovou, jaká jsem. Můj muž má totiž na prvním místě sebe. Pak dlouho nic a pak možná ..... já vlastně ani nevím.

Tvrdí mi, že mě miluje a že chce, abych byla zdravá a šťastná.

Přitom cokoliv si přeju, nebývá podle mého rozhodnutí a představ, ale on je ten hlavní rozhodčí....sponzor....majitel....ovladatel.

Chudinka můj muž má doma couru, která si ničeho neváží, má to - dle slov jednoho z návštěvníků místní hospody - komplikované. On přece tak maká a snaží se..a žena mu utíká přes pole. Proč utíká, nikoho nezajímá. 

Utíká před výkyvy nálad, před shazováním, citovým vydíráním, psychoterorem. 

On může všechno, ona nic. Ona musí být věčně pod kontrolou. A finančně se musí držet zkrátka, aby si moc nevyskakovala (at si klidně zaplatí fakturu za vodu, co na tom, že vydělává pětkrát méně než pan M.).

Hovory o financích jsou na denní pořádku. Hlavně, aby se zbytečně neutrácelo. Za jídlo, za oblečení....za dárky pro děti (....si děláš prdel, k narozeninám nový mobil, jí jako nefunguje ten starý?! Tak je jí 18 a moc si to přála, chová se k telefonům dobře, proč jí neudělat radost, vždyť jí ho kupuju já, ne ty!!... atd..)

A pak jednoho dne přijde pokuta za špatné parkování. A válí se na stole, tak jsem myslela, že je to na mě, protože občas na parkovišti u mé práce nefunguje automat na kartu, drobných mám málo, tak to risknu...ano, moje chyba. Ale pokuty poctivě platím (zase tak moc jich nebylo).

Jenže tahle pokuta nebyla za špatné parkování mého auta, nýbrž auta pana M.. Koukám na místo - Praha 10. Jedno pondělí v dopoledních hodinách. Říkám si - sakryš, co tak mohl dělat na tomhle místě? Tak jsem to riskla. A zeptala se. Jestli má ženskou v Praze. Chvíli se ošíval a pak to přiznal. OK, jeho boj, vždyť jsme se dohodli, že si budeme dělat každý své, aby každý z nás dvou byl spokojený a šťastný a neodnášely to děti, hlavně malý handicapovaný syn. 

Ale.... Jak to, že u mě je problém jít s někým jen na kafe, zdržet se v práci, jít na nákup, který on neschválil (za méééé peníze). A on může trávit dopoledne u jakési ženské z pochybné erotické seznamky a ještě jí PLATIT za údajnou "masáž" 1200 Kč za půl hodiny?!

Takže Merkur pro syna k Vánocům byl problém (koupila jsem ho ale já) a dávat milence prachy za masáž je v pořádku, protože je v částečném invalidním důchodu kvůli ..schizofrenii.. jako...opravdu to je v pořádku?? Chodit za ženskou, která má kocoury, je bez problémů, protože jsou to miláčkové... a kopat do hlavy kotěti, které máme doma, je prostě "cajk"?

Je opravdu na čase vymanit se z tohohle toxického vztahu nevztahu a konečně se nadechnout a ..uzdravit!!!!

PS: Ptal se mě, co bych ráda k narozeninám. Ještě tedy před tím, než jsem objevila tu zmiňovanou pokutu. Řekla jsem, že by od něj bylo hezké, kdyby mi přispěl na kolo, že bych ráda nějaký ten pohyb... No, tak jsem dostala asi osmery pantoflíčky různých barev a řetízek na nohu (pán je "footfetish"). Takže asi tak....

 Když už se stalo, musel se k tomu člověk postavit. Nefňukat, že má ze dne na den dítě autistu, ale snažit se s ním pracovat. 

Zkusit rozumět tomu, jak ta jeho hlavička funguje. Začátky nebyly snadné. Junior nemluvil, neudržel oční kontakt, měl neustále výbuchy vzteku, kdy házel věcmi a někdy i sebou. Většinu času seděl u pračky a koukal, jak se točí prádlo v bubnu nebo si točil kolečky u autíček. 

Co se týče jídla, tak to bylo taky náročné, měl pár vybraných věcí, které byl schopen jíst a jiné by do něj člověk nedostal, i kdyby si dal třeba nohu za krk. Nejvíc si pamatuji na kukuřičné křupky, suchý rohlík, syrovou mrkev a olivy. Do tří let měl plenky a pil z kojenecké láhve. Docházela k nám paní z rané péče a dost mi pomohla v začátcích, kdy jsem teprve začínala pronikat do auti světa pomocí knížek a videí na youtube.

Dalším krokem alias pokrokem byl nástup do speciální školky. Dostali jsme se tam díky dceři naší sousedky, která pracovala jako asistent pedagoga. Ve třídě bylo 9 dětí a s rodiči 8 z nich jsme se shodli na tom, že všechny naše děti se "změnily" po očkování MMR vakcínou. Ale všeobecně se zkrátka tvrdilo a tvrdí, že to přece není možné, tak nám stejně nezbývalo nic jiného než se s tím smířit. 

Díky poctivé a trpělivé práci učitelek a asistentek ve školce se synek pomalu odplenkoval a naučil se konečně ve čtyřech letech pít z hrnečku. Jídlo se taky trošku zlepšilo, ale žádná velká hitparáda, takže prcek vypadal neustále, jak když ho doma týráme hlady. 

Další specifický rys bylo oblečení. Synek si odmítal vzít na sebe cokoliv, co nebylo modré, žluté nebo na sobě nemělo obrázek Mimoně. Vysvětlit mu v zimě, že sandálky už nosit nemůže a naopak v létě, že to chce obuvi odlehčit, byl též trénink trpělivosti jako hrom. 

Jít s ním do obchodu byla pro mě noční můra. Neustále mi utíkal, vztekal se, lehal si na zem... člověk nikdy nevěděl, co a kdy přijde. Nějaké zvyšování hlasu nebo tresty nemělo vůbec smysl. Komunikovat s ním šlo pouze v klidu a opakovat a opakovat.... (to mu vydrželo dodnes).

Jednou jsme si tak postěžovala na sociální síti...a na to konto mi přišla zpráva od jedné dámy, která mi napsala, že je babička postižených trojčat (dětská obrna) a že klukům hodně pomohl sirup DMG, který je sice u nás k dostání jen velmi omezeně a za nemalou cenu, ale mohl by zafungovat i u nás.

Sehnala jsem, zkusili jsme. Sirup voněl a chutnal jak rybí tuk (blee), ale synek s ním neměl, kupodivu, žádný problém. A cca po 14ti dnech začal znovu používat slova. Za další dny to byly už spojení slov, třeba "Šímovi pití" nebo "jdeme ven". 

Každý další a další pokrok mi dělal neskutečnou radost. Člověk si pak říká, že to má smysl a že má cenu bojovat za to, aby malý mohl časem zapadnout do společnosti a stát se samostatnějším a soběstačnějším. 

Nejtěžší to bylo asi se spaním. Prcek neměl skoro žádnou potřebu spánku, stačilo mu klidně v noci spát dvě,tři hodinky a byl čilý a aktivní, jak kdyby spal třeba deset. Zato já jsem si připadala jako zombie. Řešení našla naše dětská psychiatrička, která mu v šesti letech konečně mohla napsat Melatonin a já jsem se konečně vyspala....asi pět hodin v kuse :-) 

Soužití s autistickým dítkem = teorie relativity v praxi :-)

 Jsem hraničář. Co to znamená? Mám hraniční poruchu osobnosti. 

Že jsem "jiná" vnímám asi od puberty. Přehnané emoce, rychlé změny nálad, nenávist sama k sobě. Trpěla jsem tím, že jsem nestandartní, vadná, ale nevěděla jsem, proč, co se mi to děje, proč se to děje. Začala jsem se nenávidět a myslela jsem si, že ostatní mě musejí vnímat stejně. Tak jsem se vždy ke každému chovala tak, abych si zasloužila jeho pozornost a lásku, třeba bych se i rozkrájela a šla až na dno svých sil, hlavně, aby mě měl někdo rád a abych směla být v jeho životě.

První výraznější exces si vybavuji zhruba ze svých 15ti let, kdy jsme se nepohodly se sestřenkou, ta si postěžovala doma a její matka neváhala a poreferovala té mojí. Dostala jsem sodu, že se nechovám dobře a vyvrcholilo to větou "jsi největší zklamání mého života." Na to konto jsem spolykala tubu prášků (naštěstí to byly jen nějaké vitamíny či co) a pak se ještě pokoušela podřezat si žíly....to se nepovedlo, asi jsem nedokázala tou žiletkou zajet tak do hloubky, aby to ty žíly na zápěstí přeřízlo. Nicméně jsem zjistila, že se mi vlastně ulevilo, protože fyzická bolest je něco, co dokážu zvládat, oproti tomu ta psychická je pro mě peklo. A moje máma věděla dobře, jak to mám nastavené, občas mě sice, když jí chytl větší rapl, seřezala hlava nehlava (tedy, spíš přes hlavu), ale pak se třeba zatvrdila a týden se mnou nemluvila, totálně mě ignorovala a když jsem se třeba nenápadně zeptala, jestli můžu dostat aspoň večeři, bylo mi řečeno, že zásob mám na sobě dost.... Ve finále jsem s pláčem a na kolenou prosila, aby se mnou mluvila, že tohle je pro mě strašné, ať to nedělá. Většinou tomu dala ještě pár hodin, abych si nemyslela....a pak pomalu začala stručnými pokyny, co je třeba udělat. 

Od určité doby jsem se ani moc nevzpouzela a prostě dělala všechno, co moje matka, a nejen ona, po mně chtěla, aby byl klid. Byla jsem ale neustále ve stresu a napětí, jestli zvládám zadané úkoly správně. Stačilo zaslechnout klíče v zámku a rozklepaly se mi ruce a rozbušilo se srdce. Následovalo zouvání bot, pár kroků a často pak - "S...o!! Co ten hrneček na stole!" ...nebo... Kam jsi dala zase ten hřeben?!"

Denodenní stres, který jsem kompenzovala žiletkou. Když jsem se dostala na vysokou školu, jakoby se ve mně něco seklo a poprvé jsem se vzepřela. Řekla jsem mámě, že tam nepůjdu, že chci do práce. Scéna jak z filmu a konečný verdikt - tak si dělej, co chceš, ale půjdeš teda bydlet do bytu po dědovi a okamžitě si najdeš práci, když nechceš studovat, na žádné prázdniny nemáš nárok!!

A tak jsem se v necelých 19ti letech odstěhovala. Nejdřív jsem z toho měla úzkosti...sama doma, sama na všechno. Ve starém, vybydleném bytě, bez teplé vody (v koupelně byla ještě kamna na uhlí) a bez zavedené vody v kuchyni. Jedny staré wavky v obýváku. V zimě se dalo spát jen tam, vedlejší pokoj byl jak ledová jeskyně. Ale najednou ...postupně přišla... svoboda. Nikdo mě nepeskoval, neponižoval, netrestal ignorací. Mohla jsem být sama sebou a dělat si, co chci. Sice jsem si ve své první práci moc peněz nevydělala, ale na přežití to stačilo, hlavně zaplatit nájem, průkazku na MHD a nějaké to jídlo. Postupně jídlo nahrazoval alkohol... a cigarety... ale to už je asi na jinou kapitolu....

PS: Hraniční porucha osobnosti - podstata tkví v nedostatku akceptujícího přijetí v raném dětství, nepřijetí matkou, snazování, ponižování, traumata z dětství, kdy se rodiče hádají nebo mezi nimi dochází k násilí. Člověk s HPO má obrovský strach z odmítnutí, a tak dělá všechno, aby se ostatním zavděčil i na úkor vlastních možností a hranic...

 Snažím se usnout, ale nejde mi to. Je tu ticho a klid, konečně chvilka klidu pro mě. V tuhle vražednou hodinu po mně nikdo nic nechce, nic nepotřebuje, nemusím s nikým nic řešit, nic poslouchat, nikomu nic vysvětlovat. Jsem tu sama se sebou. A je mi všelijak. 

Od té doby, co onemocněl můj nejstarší syn, pořád něco musím. Musím být statečná, musím být silná, musím být máma, musím být příjemná v práci, musím být spolehlivá...milující, chápavá, prostě pořád být v nějaké roli. Ne, rozhodně mě neobtěžuje být milující máma. Je to krásné, mít skvělé děti, které jsou dobrými lidmi a jsem na ně pyšná. Je skvělé dělat práci, kterou mám ráda a která mě i po 17ti letech stále baví. Ale...

Jsem tu pro děti. Pro lidi. Pro přátele, pro lásky, pro děti. A co já? Zajímá opravdu někoho, co cítím, jak se cítím, jak mi je, co potřebuju??

Život je tak krátký a já jsem tolik let žila pro to, abych uspokojovala potřeby druhých. Ne, neobtěžovalo mě to, nevadilo mi to, ale .. sejmulo mě to. Protože, i když žiju a čerpám hodně z toho, že jsou lidé kolem mě spokojení a štastní, cítím se vnitřně naprosto rozbitá. Občas se ponořím do totální sebelítosti a říkám si - proč. Proč zrovna já jsem musela strávit tolik měsíců s dítětem s leukémií (a nezhroutit se). Proč zrovna já mám další dítě autistu. Proč já jsem byla tak slepá a žila roky s narcistickým manipulátorem. Proč zrovna mě matka nikdy nedokázala milovat (i když jsem celé roky dělala všechno, co chtěla, když byla vážně nemocná, lítala za ní do nemocnice a byť byla v komatu, mluvila na ní, masírovala jí, aby neměla proleženiny, bojovala za to, aby měla nejlepší péči a sehnala jí rehabilitace a přebalovala jí, když si chtěl táta taky jen trochu odfrknout a nebýt pro ní v bytě 24/7). 

Proč mě můj muž nikdy nedokázal docenit a i když jsem se snažila dělat maximum pro to, abych byla ta nejlepší máma, manželka, hospodyně, uklízečka, zahradnice, milenka... stejně to neocenil. 

Proč se cítím jak vymačkaný citron, jako roboticky fungující schránka člověka. 

Vždycky jsem byla snílek, romantická duše toužící po lásce a citové i fyzické blízkosti a tvrdila jsem, že láska je víc, než materiální hodnoty. Táta mi říkával - lásky se ale nenajíš. Já vím, že je to pravda, že peníze vládnou světem a bez nich člověk nic moc nemůže. Ale i když mi je tolik let, co je, stejně jsem pořád ten naivní snílek a věřím, že láska je víc než ty prachy. I když je člověk potřebuje, aby přežil, fungoval, bydlel a tak. 

Potřebuji ji. Tu lásku. Nejen platonicky, ale i fyzicky. Potřebuji to spojení duší i těl. Ale upřímně, bez přetvářky a lží, bez manipulací a her na ..... na co vlastně?

Jsem taky jen člověk, který potřebuje obejmout, políbit, pomilovat. Nepotřebuji k životu šperky, drahé oblečení, auta, baráky a luxusní dovolené. 

Jsem jen holka, která chce milovat a být milována. Upřímně, jak to jen jde....a pak ... zvládnu všechno na světě.

 Letos mu bude osm let. 

Narodil se týden před termínem jako donošené dítě. Z porodnice jsem odcházela s plně kojeným dítětem, které toho moc nenaspalo, ale přisuzovali jsme to bolavému bříšku, na to trpěl od začátku. Aklimatizace v domácím prostředí proběhla bez problémů. Vyvíjel se jako standartní dítě, naprosto podle tabulek. 

Jen jsem si všimla, že už po prvním očkování hexavakcínou začal být ještě více hyperaktivní a nespavý. Ale pořád to bylo ještě v normě. Zásadní zlom nastal v jeho necelém 1,5 roce života po očkování kombinovanou vakcínou MMR .Tenkrát to byla vylepšená novinka (dodnes netuším, v čem přesně měl ten přínos být), náhrada původní vakcíny proti zarděnkám, spalničkám příušnicím. 

Ptala jsem se pediatričky, jestli je vakcíny bezpečná, když je to novinka. Bylo mi řečeno, že nebezpečnou by jim snad do oběhu nedali. 

Tak jsme tedy absolvovali s juniorem očkování.... a po pár dnech jsem měla z dítěte kývací panenku. 

Ráda bych podotkla že nehodlám tvrdit, že mi vakcína udělala ze syna autistu. Nicméně se výrazně podílela jako spouštěč. 

Když jsem byla na preventivní prohlídce s dcerou a řekla dětské lékařce, že si myslím, že synek je autista, smála se a prý - prosím tě, vždyť je ještě malej. No, za další tři měsíce už se nesmála, když jí předvedl svůj kývací rituál s očima v sloup, napsala mi žádanku na neurologii. To bylo naše první vyšetření v necelých dvou letech. Bohužel se z EEG nedalo nic moc určit, tak jsme pokračovali na dětskou psychiatrii do Motola. Přičemž jsem se mezitím zaregistrovala do NAUTISu, který se na diagnostiku autismu cíleně specializuje, ovšem čekací lhůty jsou několik měsíců. 

 Z Motola, kde jsme absolvovali první screening test, jsme šli se zprávou, v jejímž závěru bylo psáno - podezření na PAS. 

Podezření nám ve 2,5 roce juniorova života v NAUTISu potvrdili. Diagnóza - dětský autismus s hyperaktivitou. 

Tak, diagnózu jsme měli, přiznávám, že se mi vnitřně i trošku ulevilo, najednou jsem si nepřipadala jako blázen, který vnímá své třetí dítě jinak.

Pobrečela jsem si a začala jsem přemýšlet, co dál. Mám zkrátka trošku jiné dítě. Ale je to MOJE dítě. 

Když o tom přemýšlím teď, tak si říkám, že jsem byla hodně naivní, blbá nebo slepá.. nebo zamilovaná. A hlavně jsem pořád věřila. Věřila v lásku. 

Vzpomínám na to jedno víkendové dopoledne, malému byly tři měsíce.. Dělala jsem dort tátovi k narozeninám a měla jsem recept otevřený ve svém  notebooku, abych jen občas nahlédla, když jsem si nebyla jista správným poměrem surovin. 

Můj muž si k noťasu sednul a něco si tam datloval. Nevěnovala jsem tomu příliš pozornosti... do té doby, než jsem zase odběhla z kuchyně mrknout na postup přípravy dortu. Pan M. už tam neseděl, tak jsem ťukla na klávesnici... a vyskočila mi obrazovka nikoliv s receptem, ale stránek seznamky. A otevřený chat, kde si můj muž dopisoval s jakousi slečnou. Bohužel jsem zachytila kousek konverzace, kde psal - pojedeme autem na výlet, pak si dáme drink a uděláme si hezký večer.

Byla jsem najednou úplně paralyzovaná. Můj muž si domlouvá rande s nějakou cizí ženskou? Jako fakt? Domlouvá si rande s nějakou jinou, zatímco já budu doma sedět s miminem a dětmi a.... kojit a uspávat a ... 

Chvíli jsem stála v kuchyni jak omámená a nevěděla, co si s tou informací počít. Ne, nečetla jsem to celé, stačilo mi, co jsem viděla a přečetla. A jako správný srab jsem zavřela okno chatu a nechtěla vědět víc. Už tak jsem měla pocit, že mi někdo do srdce vrazil nůž. Můj mozek jel na plné obrátky a střídaly se ve mně pocity zklamání, znechucení, lítosti, ublížení...

Přemýšlela jsem, co s tou informací mám dělat. Jestli dělat, že nic nevím nebo mu o tom říct. Neumím se přetvařovat, takže, když se mě zeptal, co se děje, když jsem zaražená, se slzami v očích, stála nehnutě opřená o kuchyňskou linku, řekla jsem mu pravdu. A ještě jsem se za to omluvila! Že jsem opravdu nechtěla číst jeho zprávy jiným, ale bohužel nechal otevřenou jinou záložku než jsem potřebovala...

Snažil se to nějak hodit do autu... a vlastně jakoby do legrace. Řekl mi, že to nemám brát vážně, že jsou to jen takové řeči, že nemá vůbec v úmyslu se s někým scházet. Že prý to byla jen sranda. Říkám - sranda? A myslíš, že pro tu slečnu to taky byla jen sranda? Co když se těší, co když bude zklamaná, co když ti věří? Prý - to je její problém.

A já to tenkrát přešla. Zkousla. Odpustila. Přesvědčila jsem sama sebe, že o nic nejde.

Ale byl to vlastně jen začátek.....

Vlastně jsme ani nejeli na svatební cestu. Zato jsme pár měsíců po svatbě vyrazili za manželovou rodinou na Slovensko.

No a když už jsme tam byli, tak toho pan M. musel hned využít - nechal mě s příbuzenstvem a šel pařit s kamarády. Přece mě nebude brát s sebou, že. Ani nevím, jestli jsem byla víc smutná nebo naštvaná, ale jedno mi to nebylo, navíc jsem nemohla vůbec spát. Pán přišel asi v půl 4 ráno s opicí za krkem a nevábným odérem v závěsu. 

Udobřit si mě zkusil hned po probuzení ve svém bývalém dětském pokoji, i když z mé strany nebylo to spráné naladění. Aneb první náznak toho, co jsem tenkrát ještě nebrala moc v potaz - já chci, tak ty to uděláš.

Když jsem "to" další měsíc nedostala, nejdřív jsem si myslela (jako fakt :-)), že je to už přechod (bylo mi 37 let). Mého gynekologa to velmi pobavilo, když jsem se ho zeptala, jestli to není možné. Prý jsem na to fakt ještě mladá.....navíc mi udělal ultrazvuk a tomu mému přechodu bylo asi 9 týdnů.....

No a tak jsem se začala psychicky připravovat na své třetí dítko. Tedy, spíš se na to začal připravovat manžel. A to vyloženě svérázně - chodil se na roli otce připravovat do hospody. Nikdy jsem zcela nepochopila, jak taková příprava mezi alkoholiky probíhá. Že by vitamín B12 na podporu nervového systému?

Nebudu popisovat průběh třetího těhotenství, přece jen nepíšu maminkovský blog. Ale chtěla bych zmínit jednu situaci.... jednu z prvních situací, která mě měla varovat a já jsem byla pořád tak slepá a zamilovaná, že jsem to rychle hodila za hlavu. 

Jeden den jsem se necítila dobře. Bylo to už ke konci třetího trimestru, tvrdlo mi bricho a pobolíval podbřišek. Můj muž se v šest večer začal chystat na tradiční přípravu k výčepu a já jsem ho poprosila, aby byl se mnou, že mi není dobře a že mám strach o prcka. Bylo mi podrážděně sděleno, že to snad zvládnu, když už mám dvě děti a on přece bude za rohem. Požádala jsem ho tedy, aby aspoň zkusil přijít dřív..... O půlnoci jsem už byla zoufalá, zvedal se mi žaludek a muž stále nebyl doma. Zkusila jsem mu zavolat, zvedl to, v pozadí bylo slyšet smích, evidentně skvělá zábava. Zeptala jsem se, kdy to tak vidí s návratem, bylo mi oznámeno, že za chvíli přijde. Ve dvě ráno jsem celá vyklepaná, nevyspalá, ubřečená a bolavá konečně zaregistrovala návrat pana domácího... a poprvé nad mou sebelítostí zvítězil vztek a hodila jsem po něm sbalený batoh a vyhodila ho z bytu. Bohužel jsem rychle vyměkla a vzala ho zase zpátky. Na tu krušnou noc asi už ale nikdy nezapomenu.

Synek se narodil dva týdny před termínem. Plánovaný císařský řez byl tentokrát peklo... po dvou sekcích a plastice břicha opravdu "mňamka".

Ale stálo mi to za to. Nikdy nezapomenu na ten příval štěstí, když jsem mrňouska držela v náručí a u postele stály další mé dvě děti. 

A nezkazil mi to ani fakt, že místo autosedačky manžel přivezl korbu od kočáru (prý nevěděl, co z té trojkombinace je autosedačka!) a já musela prcka vézt z porodnice na klíně a modlila se, abychom nepotkali policajty. A ani to, že doma byl binec jak po výbuchu atomovky, na stole rozestavěné modely letadýlek a postýlka evidentně nepřipravená pro novorozence. Přiznávám, že jsem to obrečela. No, to ty hormony.....?!

 Nechci to svádět jen na své děti, které mi říkaly - mami, on tě má rád, tak si ho vezmi. Byla jsem totálně zamilovaná a strašně chtěla spojit svůj život s jeho. A taky jsem byla odhodlána mít s ním třetí dítě (protože své vlastní zatím neměl). 

Termín svatby tedy zajistil on, to je fakt. Zbytek... já. Oblečení pro nás i děti, svatební cukroví, kytky od zákaznice květinářky, dort.. 

..když jsem u toho dortu, tam to bylo zajímavé.. den před svatbou, něco jako rozlučka :-) Můj nastávající šel se svými nejlepšími kamarády z SK na pivo a já jsem mu říkala - ne, že se totálně opijete, zítra máme svatbu :-D 

Mně přišli pomáhat kamarádka s kamarádem dělat občerstvení na druhý den. A dozdobit ten dort. Kamarádka Lucka pravila, že nejsme žádná béčka a ochutnáme, co Slováci přivezli za dobroty. Takže... kromě dvou sedmiček vína jsme si dali každý (my tři) dva panáky nějaké domácí jablkovice. No a protože ani jeden nepijeme tvrdý alkohol (nebo tenkrát ani oni nepili), byli jsme za chvíli jak dělo. Takže ... ten dort opravdu nedopadl nejlépe :-P A ani my.

Kamarádku přijel vyzvednout přítel na motorce. Zlanařila ho, aby mě svezl. Jeli jsme dvakrát kolečko ulicemi a bylo to boží. Na konci jsem z motorky skoro spadla. Lucka zase pro změnu na motorku nemohla nastoupit. A v tom všem přišli chlapi z hospody a smáli se nám, že kdo jako zítra bude jak vypadat. Oni byli totiž naprosto fresh :-)

No... nebylo mi úplně nejlíp. Vyzvedla jsem kamaráda kadeřníka (toho třetího do party s jablkovicí) a kolegyně vizážistka se nám smála, že vypadáme jak zombíci a že prý pak mám dát vědět, jaké je to vdávat se s kocovinou. 

Jelikož ale předvedla skvělou práci, na fotkách mi to slušelo. A protože jsme se opili den předtím, byli jsme s kolegou odpoledne již naprosto v pohodě, ani jeden z nás se neopil na posvatební party a vlastně to byl nakonec dost slušný mejdan. Ten pokračoval i druhý den v jedné super restauraci na zahrádce. Svatebčané odpadávali jak hřušky... a třetí den už jsme zbyli jen..já, ženich a jeho dva kamarádi. Tenkrát můj muž pravil, že je to nejlepší mejdlo jeho života. 

Na tohle ráda vzpomínám. I když je to teď spíš takové trošku... hořkosladké. Nebo hořké?

 Vlastně bych mohla psát o dvou podobně nastavených jedincích. Ale o matce jsem už tu něco naznačila. Navíc tam je to pro mě vyřešené - před 4 lety se ode mě odstřihla (i když okolí tvrdí něco jiného, předvádí emocionální divadlo ukřivděné maminky na vozíčku a hází na mě špínu, byť jsem se celý život mohla přetrhnout, abych se jí zavděčila a věnovala mi aspoň trošku lásky).

Bohužel, díky tomu módu, v němž jsem půl života žila, jsem získala zkreslenou představu života a vztahů a možná i proto jsem se dostala do stadia, v němž se aktuálně nacházím.

Ten mód je o tom, že má člověk mylnou představu, že musí neustále žadonit o lásku, přetrhnout se, dělat vše, co drubému na očích vidí, aby ho ten druhý MILOVAL.

Ale není to hned. Když totiž narazíte na narcistu (zkratka N), hned ho rozhodně nepoznáte, pokud jste na problematiku ohledně NPO nikdy dříve nenarazili. 

 ...

Poprvé jsem ho viděla na diskotéce, kam mě vytáhla kamarádka, že jsem prý moc smutná. Nepadl mi do oka hned jako chlap, ale byl to takový milý nesmělý kluk. Byl tam též s kamarádem. Sedli si k našemu stolu a za chvíli jsme se dali do řeči. Bavili se, tančili, dokonce mi nechal zahrát písničku od mých milovaných Elánů. 

(pro začátek mu budu říkat pan M.)

Poté, co jsem se vytratila, abych stihla noční tramvaj, běžel za mnou a vyžádal si telefon. Řekla jsem mu, že jsem vdaná a on na to - no a co, na kafe snad jít můžeme,ne? Chce se mi napsat, že jsem se tenkrát na to měla vykašlat, odjet a rozhodně nereagovat na jeho SMS. 

Ano, na to kafe jsem šla. A ne jen na jedno. Byl milý, vtipný, koukal na mě jak na Madonnu, lichotil mi, dobýval mě a moje srdce, bohužel, dobyl. A pak mě ze dne na den opustil pro Američanku, kterou poznal v jednom pražském baru. 

Začala jsem se dávat dohromady a byla ráda, že mám po svém boku skvělého hodného chlapa, i když jsem v té době měla pocit, že je nuda a že na válení se u TV mám ve 30ti ještě spoustu času. A byla jsem za něj ráda ještě mnohe víc, když v srpnu toho roku, kdy jsem se přestala vídat s mým diskotékovým známým, můj synek vážně onemocněl a on stál rok při mě a pomáhal nám, jak mohl, abych mohla být se synem v nemocnici a ještě se staral o naši, tehdy tříletou, dceru. 

Jenže pan M. se zase začal ozývat. I když jsem mu neodpovídala na zprávy, i když jsem mu nebrala telefony, vydržel to třičtvrtě roku. Syn se začal zotavovat, můj život se začal pomalu dostávat do původních kolejí. Takže když od pana M. přišla pozvánka na kafe, přijala jsem. Říkala jsem si - proč ne, nemám co ztratit, už mě přece nemůže dostat. Jak jsem se spletla! 

Stála na určeném místě schůzky se slunečnicí a jen jsem mu koukla do očí, věděla jsem, že jsem prostě... v háji. A když mi řekl, že jeho táta onemocněl rakovinou, namotal mě v tu chvíli ještě víc, protože jako totální empat a člověk, který se synem prošel něčím podobným, jsem si uměla představit, jak mu asi je. 

A tak jsme se začali vídat znovu. Dělal to chytře. Protože ve mně vzbudil totální důvěru, svěřovala jsem se mu se vším. Věděl, že mám doma sice hodného chlapa, ale že je, řekněme...líný. Že já jsem živel a potřebuju neustálou akci a vzrušení. A tak mě začal brát na výlety. Sedla jsem do auta, hodil mi na klín mapu a řekl - kam zapíchneš prst, tam pojedeme na výlet. U benzínky mi koupil láhev vína... já dala nohy na palubku ...a jelo se. Neustále mi lichotil a říkal, jak jsem krásná, sexy a jak mi ty šatičky sluší. A pak začal brát na výlety i moje děti. Zbláznila jsem se nejen já, ale dostal se pod kůži i jim. 

A tak jsem jednoho dne z výletu přišla za manželem s tím, že se chci rozvést..... Dneska bych si za to nejradši nafackovala.

 Psycholožka mi řekla, abych si psala deník. Tak tedy dobře, mám ho. Ale nějak se mi do toho psaní do sešitu nechce. A ani už neumím pořádně psát, kdo ví, jestli by to k něčemu bylo, když bych to pak po sobě ani nepřečetla.

Tak mě před pár dny napadlo psát sem. Koneckonců - deník už to je. Můj deník.

Junior dnes vstával opět v půl 6, i když je sobota, tak toho rána, kdy si sám hraje a zbytek osazenstva ještě spí, využiji pro sebe. Jen, co překonám hypo (hypoglykémie, jedna z věcí, která mě otravuje minimálně jednou týdně, i když jsem se naučila snídat), zkusím si srovnat v hlavě, jak vlastně začít...

Tak třeba od konce. Jak jsem se jednou, naprosto náhodou, dostala na Facebooku k jedné uzavřené skupině, která mi aktuálně velmi pomáhá, kde je spousta lidí s podobnými příběhy, jako je můj a která mi definitivně otevřela oči. Název si, pro jistotu, nechám pro sebe. 

Najednou člověk začne vnímat jinak. Růžové brýle spadnou a nestačí se divit. Jak moc byl naivní, hloupý, slepý a závislý. 

A myslel si, že láska stačí. Bohužel. Na jedné straně láska, na druhé vlastnění. Na jedné straně touha po komunikaci, na druhé odmítání.

A spousta jiných znaků, které se dohromady dají pojmenovat jako.... narcistická porucha osobnosti.