Snažím se usnout, ale nejde mi to. Je tu ticho a klid, konečně chvilka klidu pro mě. V tuhle vražednou hodinu po mně nikdo nic nechce, nic nepotřebuje, nemusím s nikým nic řešit, nic poslouchat, nikomu nic vysvětlovat. Jsem tu sama se sebou. A je mi všelijak. 

Od té doby, co onemocněl můj nejstarší syn, pořád něco musím. Musím být statečná, musím být silná, musím být máma, musím být příjemná v práci, musím být spolehlivá...milující, chápavá, prostě pořád být v nějaké roli. Ne, rozhodně mě neobtěžuje být milující máma. Je to krásné, mít skvělé děti, které jsou dobrými lidmi a jsem na ně pyšná. Je skvělé dělat práci, kterou mám ráda a která mě i po 17ti letech stále baví. Ale...

Jsem tu pro děti. Pro lidi. Pro přátele, pro lásky, pro děti. A co já? Zajímá opravdu někoho, co cítím, jak se cítím, jak mi je, co potřebuju??

Život je tak krátký a já jsem tolik let žila pro to, abych uspokojovala potřeby druhých. Ne, neobtěžovalo mě to, nevadilo mi to, ale .. sejmulo mě to. Protože, i když žiju a čerpám hodně z toho, že jsou lidé kolem mě spokojení a štastní, cítím se vnitřně naprosto rozbitá. Občas se ponořím do totální sebelítosti a říkám si - proč. Proč zrovna já jsem musela strávit tolik měsíců s dítětem s leukémií (a nezhroutit se). Proč zrovna já mám další dítě autistu. Proč já jsem byla tak slepá a žila roky s narcistickým manipulátorem. Proč zrovna mě matka nikdy nedokázala milovat (i když jsem celé roky dělala všechno, co chtěla, když byla vážně nemocná, lítala za ní do nemocnice a byť byla v komatu, mluvila na ní, masírovala jí, aby neměla proleženiny, bojovala za to, aby měla nejlepší péči a sehnala jí rehabilitace a přebalovala jí, když si chtěl táta taky jen trochu odfrknout a nebýt pro ní v bytě 24/7). 

Proč mě můj muž nikdy nedokázal docenit a i když jsem se snažila dělat maximum pro to, abych byla ta nejlepší máma, manželka, hospodyně, uklízečka, zahradnice, milenka... stejně to neocenil. 

Proč se cítím jak vymačkaný citron, jako roboticky fungující schránka člověka. 

Vždycky jsem byla snílek, romantická duše toužící po lásce a citové i fyzické blízkosti a tvrdila jsem, že láska je víc, než materiální hodnoty. Táta mi říkával - lásky se ale nenajíš. Já vím, že je to pravda, že peníze vládnou světem a bez nich člověk nic moc nemůže. Ale i když mi je tolik let, co je, stejně jsem pořád ten naivní snílek a věřím, že láska je víc než ty prachy. I když je člověk potřebuje, aby přežil, fungoval, bydlel a tak. 

Potřebuji ji. Tu lásku. Nejen platonicky, ale i fyzicky. Potřebuji to spojení duší i těl. Ale upřímně, bez přetvářky a lží, bez manipulací a her na ..... na co vlastně?

Jsem taky jen člověk, který potřebuje obejmout, políbit, pomilovat. Nepotřebuji k životu šperky, drahé oblečení, auta, baráky a luxusní dovolené. 

Jsem jen holka, která chce milovat a být milována. Upřímně, jak to jen jde....a pak ... zvládnu všechno na světě.

Znáte ten pocit, když se ráno bojíte probudit, aby vás hned neprofackovala nějaká jobovka? Tak v tomhle já už žiju několik měsíců....

A dneska ráno zase jedna. 

Před časem zemřela manželovi babička a zůstaly po ní nějaké dluhy (opomenu ty, co vznikly jejími zbytečnými půjčkami, ale třeba na sociálním, nájmy za byt a tak). Aktuálně jsme s manželem zdědili doplatek čtyř nájmů za její byt plus další platby ještě přijdou. Ale popořádku...

Problémy v manželově rodině ale vznikly daleko dřív. Já jsem se toho začala zúčastňovat vlastně až v době, kdy jsem do jejich rodiny vstoupila. Manželův tatínek byl již vážně nemocný a když zemřel, začal jakýsi zvláštní rozklad jejich rodiny. Nechci tchýni křivdit, chápu, že ztratit milovaného muže, je velmi těžké, ale zazlívám jí, že byť přišla o manžela, nedokázala se zaměřit na fakt, že má tři děti, které ji potřebují. Hlavně ten, který ještě v té době nebyl dospělý. Vyloženě se uzavřela sama do sebe, všude jen zapálené svíčky a manželovy fotky... a nejhorší bylo, že začala pít. Snažili jsme se jí všichni pomoct, ale absolutně bez odezvy. Pro jejího nejmladšího syna to byl celkově takový nápor, že začal se sebevražednými pokusy a nakonec díky své sestře skončil na psychiatrii. Veškerá tchýnina činnost spočívala vlastně v tom, že šla do práce, domů, pustila TV a šla spát. Plus návštěvy kostela. Když jsem s ní zkusila mluvit o tom, že má tři skvělé děti a vnoučata, která by s ní ráda trávila čas, mi bylo řečeno, že ztratit manžela je ale horší.... Asi jse divná, ale pro mě je prioritní být MATKA. Každý to ale máme evidentně jinak.

Hlavní průšvih nastal, když zemřela tchýnina matka. Zůstal po ní dům, který se prodal a tchýně zdědila v přepočtu asi 1,5 milionu, polovinu dostal její bratr. A zatímco on s těmi penězi evidentně dokázal a dokáže hospodařit, tak jeho sestra vůbec. A nejhorší na tom je, že je jí to všechno úplně jedno. Sice díky bratrovi úspěšně prošla protialkoholní léčbou, ale její apatie a v podstatě nezájem žít, je tristní. Můj muž, její syn, ji neviděl asi čtyři roky a už je mu to i jedno. S dcerou se neviděla také velmi dlouho a nemluví spolu. Moje švagrová je dobrý člověk a hodná ženská, já též hodně vydržím, ale kdyby mně matka nadávala do krav, zdekovala bych se mnohem dřív než ona...

A najednou jsme se dozvěděli, že tchýni z dědictví nic nezbylo. Částečně asi doplatila hypotéku na barák, kde žije s nejmladším synem, ale zbytek.... zkrátka rozfofroval nejmladší syn. Koupil si drahé auto a zbylé peníze ani vlastně nevím, kde skončily. Prostě si prý chtěl splnit sen. A máma mu dala platební kartu, tak co by ne.... 

Pak se babička, matka po zemřelém tatínkovi, evidentně rozhodla, že už tady taky nechce být. Zemřel jí manžel, oba synové.. nadělala dost dluhů.. a už to ai nemohla všechno unést, byť vnoučata o ni stála a milovala ji. Řekla bych, že vlastně spáchala dost drastickou sebevraždu. Ale je to jen mé vlastní osobní označení situace. Cítím to tak. Protože proč jinak by si poté, co jí evidentně spadlo něco těžkého na nohu, nechala tu nohu doslova shnít? Nikomu z nás nic neřekla. Prostě kouřila, pila, vylučovala do kýblů, když už nedokázala dojít na WC a jedla prášky na bolest. Kéž by jí býval člověk mohl nějak pomoct, ale ona sama se rozhodla... 

Ovšem to martýrium, co následovalo... ale to se mi ani nechce celé popisovat. 

Aktuální stav - pořád se něco platí. A aktuálně musíme doplatit čtyři nájmy za byt. Byt, který je psaný na zemřelého manželova otce a zapomněl se přidat do dědictví v roce 2011. Na SK nás se znovuotevřením dědictví odmítli, že byt je v ČR. Tady už se to řešit bude, ale musíme dodat x ověřených papírů, aby se vůbec s řízením mohlo začít. A víme, jak fungují soudy u nás. 

Tak nevím, můžu ve svém věku ještě začít s prostitucí nebo už jsem za zenitem? :-P

Jeden náš známý říká - rodina je základ státu.

Možná bych to v současné době mohla chápat i tak, že když je stát roze..aný a vládnou nám ti, co vládnou... tak už ta rodina taky nestojí za mmoc

Ale ono je to spíš o konkrétních lidech.

Já jsem si nikdy nedělala iluze, že by moje máma někdy ocenila cokoliv, co dělám. Tedy, kdysi, jako malá a jako pubertačka, jsem o to usilovala - strašně moc jsem jí chtěla dokázat, že nejsem tak nemožná, neschopná a hnusná, jak mi předhazovala. Bohužel jsem se asi snažila málo. Nebo ona na mě měla vysoké nároky? Nevím, ale každopádně jsem stejně nikdy nebyla dostatečně oceněna. Maturita mohla být za lepší známky, autoškola mohla být napoprvé (holt jsem na první jízdy vychytala u zkoušek idiota), práci taky dělám blbou (mám na víc než se lidem hrabat v nohách). 

Když před pár lety onemocněla, měla jsem o ni vážně strach. O tátu a ségru taky. Chtěla jsem jim všem pomoct. Tak jsem lítala ob-den do špitálu, sháněla rehabilitace, polohovací postel, příspěvky na péči, atd.. Ne, nestěžuji si a nečekala jsem vděčnost a chválu. Co jsem ale taky, bohužel, nečekala - i když mi bylo manželem předhozeno, abych s tí počítala - že se na to všechno tak rychle zapomene. 

V předchozím článku jsem psala, jaké peripetie jsme měli s partnerem mé sestry ohledně fasády a že se se mnou sestra přes rok a půl nebaví. 

No a ted se moje máma rozhodla, že prodá můj rodný dům. Ano, chápu, že s tátou nemají sílu tam něco dělat, obzvláště, když je u baráku zahrada do kopce. Přesto mě to sejmullo. Ten dům se dědil z generace na generaci. Já jsem tam vyrůstala, já jsem to tam milovala a miluju. Nikdo se mě nezeptal, jestli bych já či já s mými dětmi náhodou nebyla ochotna se o to starat. Vlastně mi nikdo ani neřekl, že je v plánu to prodat. Přiznávám, že mě to sejmulo. Odvezli jsme si pár věcí, co jsme pobrali od auta s tím, že pro větší dojedeme, až budeme mít možnost, jak. Ale.. vlek jsme na půjčení nesehnali a kvůli pár krámůjm se nám nechtělo si ho kupovat. Navíc víkend, kdy jsme měli přijet pro věci, manžel onemocněl (horečka) a do toho umřela jeho babička na Moravě, takže jsme řešili úplně jiné věci. Přesto jsem se vzápětí dozvěděla, jak jsme hrozní, že nejedeme vyklízet barák! Přitom o vyklízení neřekl nikdo ani slovo. 

No a v tu chvíli se ve mně něco šprajclo. Prostě ten pohár přetekl. Už jsem měla dost toho skákat, jak pískají moji rodiče, hlavně máma. Celý život jsem hrála podle jejích not, abych nebyla za špatnou. Pamatuju si, jak v neděli ráno ve čtvrt na 8 mlátila hrnci, abych se neválela a šla něco dělat... tik z toho mám dodnes. 

Jako dospívající jsem rušila akce s přáteli, abych jela na chalupu - natírat, sekat, vyplít zahradu, umýt okna...... atd. Jako vdaná žena jsem tam jezdila s rodinkou a zatímco já jsem natírala, sekala, plela.... můj manžel kopal jámy na vodu, na plyn, maloval.... atd. Abych se po čase dozvěděla, že jsme vlastně nic nedělali. 

A právě proto už toho mám dost. I kdybych se rozkrájela, nikdy to nebude dost dobré (... ten výraz celej pan F. a on byl nemožnej a psychicky labilní přece - můj genetický otec). Zatímco moje sestra (nevlastní) celý život byla hvězda. Je přece krásná, šťíhlá a o víkendu si potřebuje odpočinout, takže se do jedenácti muselo chodit kolem pokoje po špičkách. 

Napsala jsem mámě mail. Co si myslím, co jsem cítila, co cítím. Slušně, ale pravdivě. S tím, že my jsme makali dřív, sestra s partnerem holt teď. Navíc s nimi jezdí pracovat i můj nejstarší syn. Dozvěděla jsem se, že jí ubližuju a že jsme (já, manžel exmanžel, děti... možná i rybičky, co jsme měli dřív?) zničili od nich pronajatý byt (který jsme ovšem s exmanželem předtím zrekonstruovali - nová koupelna, nová linka, koberce, stoupačky, wavky...). Zničili jsme ho totiž tím, že jsme pak už odmítali s manželem investovat do něčeho, co není naše a jen ten byt nějak udržovali (když už jsme věděli, že chceme jít do svého). 

Aktuální stav - nemluví se mnoj ani noha. Ani máma, ani otčím, o sestře ani nemluvím. A to jen proto, že jsem si dovolila se vzeptřít mámině lajně. Že jsem jí řekla, že chci konečně žít taky svůj vlastní život, víkendy trávit tím, že budeme makat na vlastním baráku, který ještě není zdaleka hotový. Že musíme vyřešit naše záležitosti prioritně před jejími. Nahrála jsem tím tedy sestřinu partnerovi, který cítí peníze a leze mámě neuvěřitelným způsobem do zadku a jí to dělá dobře. 

No, já doufám, že příště jí ten zadek, když bude potřeba - omlouvám se, ale musím to napsat - bude místo mě utírat on.

Když jsme se z města přestěhovali na vesnici, bylo mi jasné, že je tady tak nějak jiný způsob života než ve městě. 

Ale některé věci jsem hodně podcenila. Bohužel jsem asi stále velmi naivní a důvěřivá. Nevím, jestli se dá někdy naučit to změnit...

Moje vnitřní já asi tušilo problém, když jsem dlouho odmítala jít se svým mužem do místní hospody a raději se scházela s lidmi doma. Na druhou stranu mě už po pár měsících bydlení na tomhle místě přestávalo pomalu bavit, že do té hospody chodí muž prakticky obden a rozhodně to nebylo na dvě, tři pivka a domů. 

Tak jsem se tedy nechala přesvědčit a vyrazila s ním. Vlastně celkem  nuda. Kecy o ničem - fotbal, politika, Covid, kraviny. Když už jsem dospěla k závěru, že nemá cenu tam trávit čas, díky sousedovi a dalším dvěma příjemným společníkům u stolu, jsem pozměnila názor. Vytáhli karty a byla sranda. Když jsem tam šla ale příště, byla to předzvěst toho, že mi to změní můj stereotypní vesnický život a nejen můj...

Potkala jsem totiž pana R.. Stačilo mi pár slov, pár vět a s hrůzou jsem zjistila, že v mnoha směrech je jako já. Že vlastně poslouchám sama sebe z jeho úst. Bohužel je ale taky stejný živel.. a po letech, kdy jsem si myslela, že už jsem vlastně taková stabilizovaná, trošku nudná, pipka domácí, mě přesvědčil o opaku.

A teď se dostáváme k jádru pudla - v téhle vesnici se asi tohle totiž nenosí. Když se baví chlap, opíjí se a ojíždí ženské v celé vesnici, je to KING. Jakmile se trochu pobaví ženská, už je coura. A nejlepší na tom je, že po DVOU takových zábavně-tančících akcích v místní hospodě jsem se o sobě začala dozvídat takové věci, že mi chvilkami i zůstával rozum stát. Něco ve smyslu - na jedné straně vesnice se uprdnete, na druhé se dozvíte, že jste se posrali....

Nebudu tady rozepisovat, jakými pocity jsem si prošla za posledních pár týdnů, jen přidám pár faktů (ať si každý přebere, jak chce):

1) Děkuji za důvěru v mé schopnosti a dovednosti, ale opravdu není ani v mých silách Wonder Woman vykouřit chlapovi klacka za tři minuty na studeném WC.

2) Jsem velká požitkářka, ale nejsem PRASE. Takže nemám problém tančit s chlapama a nechat se vysadit na výčepní pult (to mi ještě připadalo poměrně zábavné), ale opravdu nejsem nastavená tak, abych při svých dnech nechala chlapa sahat pod kalhotky a následně mu olizovala prsty (přijde to někomu nechutné... tak místním evidentně ne....)

3) Někdy stačí nakecat jednu hovadinu (předem domluvenou s některými místními obyvateli, třeba panem M.) panu hospodskému a za chvíli celá vesnice stoprocentně ví, že když jsem tu měla kamarádku na víkend, byla to divočina ve třech jako hrom (a nikdo se nepozastavil nad některými detaily, které by mi znemožnily něco takového udělat u nás doma....).

4) Měkký penis opravdu ženskou vagínu neo....uká.

Na závěr bych ráda ale podotkla, že všechno zlé je k něčemu dobré. 

Ledaccos jsem si uvědomila, ledaccos přehodnotila. K lidem už se nebudu chovat stejně jako dřív. Můj muž dostal lekci, kterou potřeboval (a já doufám, že mu to vydrží) :-)

A jedna rada pro místní chlapy - pánové, možná byste měli omezit starost a péči o mě a věnovat ji spíš svým vlastním manželkám!

Nebudou se pak nudit a to, co jim doma chybí, si vybírat jinde :-P

Vlastně ani nevím, kdy jsem ho zaregistrovala poprvé. Malý kluk, mladší brácha mojí nové kamarádky z paneláku. Když jsme se s Andy poznaly, bylo nám 12. A do oka jsme si padly hned. Stejně střelené puberťačky a navíc ještě budoucí spolužačky. Jako bonus - bydlíme ve stejném vchodě. S Andy jsme si užívaly krásná mladá školní léta a mezitím jsem si ani nestihla všimnout, jak jí ten její menší bráška vyrostl....

Poprvé jsem si toho všimla, když jsem byla u nich doma, tradičně jsme rozebíraly oblíbence Jimma Carreyho a poslouchaly Kelly Family :-) Bylo nám lehce před 18tými narozeninami. Přišel domů ze školy a já jsem si říkala, sakryš, hezky se vyloupl, chlapec :-P 

Pak jsme s kamarádkou úspěšně odmaturovaly a šly to zapít. Brácha šel s námi a byla s ním neskutečná sranda. A já si najednou všimla, že má kromě smyslu pro humor taky moc hezké modré oči :-)

A tak jsme se tak nějak kamarádili všichni. Andy pak začala chodit s mým nejlepším kamarádem a když jsem chtěla jít s nimi, šel i Z., abych si nepřipadala tak blbě. V té době jsem se stěhovala od rodičů do bytu po dědovi a měla jsem z toho všeho hlavu v pejru :-) 

Pak jsem dostala nápad, že to chce lehce zkolaudovat, když už jsem tedy vypadla ze zorného pole mé přísné máti. Koupily jsme s Andy láhev Bohemky a hurá do mého nového azylu. Předtím mi ještě volala... "Prosím tě, já vím, že je to blbé takhle na poslední chvíli, ale mohl by jít brácha s námi? On je taky zvědavej na tvé nové bydlení."

No a tak jsme šli tři. Pustili jsme si písničky, otevřeli láhev.. a tančili. Ano, ve třech. Bylo to takové nevinné a hezké.

Andy ovšem bublinky nějak sejmuly a odpadla jak špalek. My jsme se se Z. shodli na tom, že spát se nám ještě úplně nechce... 

"A co budeme dělat", zeptal se mě se svou roztomilou chlapeckou naivitou. A nebo to tak naivní nebylo? :-P

"No, třeba bych ti mohla ukázat ten druhý pokoj...."

A tak - do té doby naprosto nesmělá a naivní holka - měla svůj první krásný sexuální zážitek s o tři roky mladším bratrem svojí nejlepší kamarádky. A protože bublinky, bohužel, vykonaly své, v závěrečné fázi jsem to měla zkrátka komplet... i svůj první orální sex :-P 

A přitom hrála přesně TAHLE písnička..A já jsem se zamilovala. On sice ne a spíš mě bral jako zkušenou holku, která ho zaučí v sexuální oblasti, ale.....

... víš, milý Z., já byla tenkrát panna, já jsem tě toho moc naučit nemohla. Ale děkuji ti za to, že první jsi byl v tom všem ty. Kluk, který mě dostal svým nevinným pohledem, humorem a mládím. 

To on mi vlastně nasměroval život. Kvůli němu jsem se chtěla změnit. Kvůli němu jsem zhubla svých prvních 30 kg. On byl ta první motivace.

Sice si pak hned našel přítelkyni a Andy se mnou přestala mluvit, když našla v koši použitý kondom... ale stejně toho nelituju. 

A kdykoliv slyším tu písničku, vzpomenu si na černovlasého kluka s plachým modrým pohledem a ... "kurňa" :-)

Napjaté vztahy mezi mnou a mojí mámou jsem popsala již v jednom z předchozích článků. 

Bylo to takové - jednou dole, jednou nahoře, já jsem se spíš cítila v těch spodních sférách. Ale to jsem ještě netušila, co nám osud chystá na jedno léto před pár lety...

Rodiče se vrátili z dovolené z Kypru a pár dní nato jsme slavili narozeniny našeho nejmladšího synka. Bylo to přesně 9. 7. a v ten den mi máma říkala, že si na dovolené strhla opar, a protože neměla po ruce žádnou dezinfekci, tak si to mázla jelením lojem. Na to jsem odpověděla, že si nemyslím, že je to zrovna dostatečné ošetření rány na rtu, ale snad to bude v pořádku. 

Nebylo. Začalo to bolavým ramenem, s nímž šla máma na chirurgii, ale tam jí moc nepomohli. Pak začala bolest kolenou. A jelikož moje máma má práh bolesti snad ještě mnohem výš než já, vůbec nic nám neřekla, dál byla na chalupě a hlídala ségře psa. Nakonec už to ani ona nemohla vydržet, tak jsme se sešli u rodičů doma v Praze a já jsem ji prostě naložila a odvezla na pohotovost do Vinohradské nemocnice. Ségra hlídala děti. 

Nejdříve jsme začali na ortopedii. Docela trvalo, než na nás vůbec přišla řada. Pak nás doktor poslal na rentgen, načež nám bylo sděleno, že mámu bolí klouby asi kvůli artróze, o které přece už ví. Nicméně nás poslali na chirurgii (už tenkrát jsem nepochopila, proč zrovna tam). Dobrá, tak jsme tedy šly. Mámě už bylo opravdu zle, byla bílá jak stěna, na čele studený pot... a v čekárně dva lidi. A zase čekačka pár hodin. Když už tam máma začala omdlívat, klepla jsem na sestru (i přes mámin protest, abych to nedělala, že bude nepříjemná) a zeptala se, kdy přijdeme na řadu, že mámě je zle. Sestra na mě štěkla - jste v pořadí. A já už jsem se pomalu přestala ovládat, říkám - v pořadí za tím pánem, co přišel na vyndání stehů a slečnou, co už tady hodinu telefonuje?? Mámě je opravdu zle, dejte mi aspoň misku na zvracení, protože nevím, jestli to vydrží!

Po pár minutách nás vzali milostivě dovnitř. Mladý doktor měl hned jasno - to bude ta artróza. Máma se snažila mu z posledních sil naznačit, že jí navíc otekl a zčervenal krk. Prý to má asi ze sluníčka z dovolené! Zeptala jsem se, jestli nás nemůžou poslat někam, kde by mámě vzali krev, že jsem sice lajk, ale třeba by krevní obraz něco ukázal. Nic. Nicméně se do toho vložila jedna starší sestřička a pravila - pane doktore, to ale vypadá na zánět měkkých tkání.... Odcházeli jsme se zprávou - zánět měkkých tkání se s největší pravděpodobností vylučuje. A doporučením, ať jdeme na kožní. 

Na kožním cedule - z důvodu dovolené zavřeno, v akutních případech navštivte Vojenskou nemocnici. Já jsem chtěla, i když bylo asi 40 stupňů a lítaly jsme s mámou po areálu Vinohradské už asi pět hodin (máma na vozíku). Máma už neměla sílu. Řekla mi, ať jí v lékárně vyzvednu Aulin, který jí napsali na ortopedii a že pojedeme domů. Nakonec jsem se nechala ukecat a odvezla ji domů s tím, že kdyby se jí přitížilo, přijedu hned v noci nebo ráno a jedeme znovu. Byla jsem klidnější, když tam ségra zůstala. 

Druhý den jsem naložila prcka a přijela hned ráno. Ne, že to bylo zlé, bylo to strašné, tak jsem nedbala máminých poznámek - nemohla se už ani zvednout z postele a dojít na WC - a zavolala rychlou. Dámě na dispečinku jsem poměrně rychle vysvětlila, jak jsme dopadli ve špitále den předtím a už i ona mi oznámila, že toto chování doktorů nechápe, že nás měli poslat hned na internu, na krev a že tedy posílá kluky s RZ. Přijeli snad do deseti minut. Když viděli, v jakém je máma stavu, tak se úplně zhrozili. Dostat ji do sanitky nebylo snadné. Ale povedlo se, odjeli, ségra jela s ní (teď si vůbec nevybavím, jestli i táta) a já jsem zůstala s dětmi. 

Ségra se vrátila po pár hodinách s tím, že nikdo neví, co má s mámou dělat, protože nemá teplotu, CRP má v normě, nicméně ji tam nechali na interně. 

Po poloprodělé noci jsme se sešli se sestrou a její rodinkou u nás doma.. volala do nemocnice a málem se zhroutila, protože ji bylo řečeno, že mámě najednou vylítla horečka asi na 42 stupňů, CRP přes 350 a upadla do kómatu. Převezli ji na ÁRO, museli ji zaintubovat a aktuální stav - septický šok. 

Hned odpoledne jsme tam s tátou a ségrou jeli. Doktor, který měl službu nám sdělil, že máma má sepsi a že jí dávají tak 20 procent přežití. Ségra začala omdlívat, tak jsme radši vypadli na vzduch. 

Začala hra o čas a o naději, že je máma silná a že to zvládne. Vidět ji na všech těch přístrojích a hadičkách bylo šílené, a to jsem si myslela, že už jsem toho se starším synkem v Motole zažila dost. Nejhorší bylo, že táta byl totálně přešlý a ségra brečela a pořád mi říkala - že máma neumře, Naty nemůže ztratit babičku. 

Prořvala a probděla jsem spoustu nocí. A doufala, že to všichni všechno dáme. Střídali jsme se u mámy, nejčastěji jsem chodila já (z práce) a táta. Ségra měla v té době půlroční holčičku a taky nikdo nechtěl riskovat, že bude zase omdlévat. 

Musím říct, že ač to byla strašně těžká doba, fungovali jsme skvěle. Jezdii jsme na chalupu, já jsem zavařovala všechno, co jsem tam našla, od rajčat až po meruňky a bylo to pro mě v tu dobu nejlepší odreagování. Ségra zase tátovi pomáhala s účty a administrativou. Na střídačku jsme mu vařily, aby nemusel trávit čas v hospodě. 

A já jsem chodila za mámou ob-den a vyprávěla jí, co děláme, jak se všichni mají, že se nemusí o nic bát, protože se o všechno staráme, jak jsem zavařovala na chalupě a tak. A vždycky jsem měla pocit, že na to reaguje. Táta mi říkal - prosím tě, to je zbytečné, stejně tě neslyší...ale stejně mi to nedalo. 

Byly to dlouhé týdny. Mámě střídavě selhávaly ledviny, plíce, lítal jí tlak nahoru a dolů.. museli jí odstranit část znekrotizované části u krku... a zkoušet různá širokospektrá antibiotika. A čekat.

Nicméně jednoho dne nám její ošetřující lékařka řekla - vykultivovali jsme druh zlatého stafylokoka a dáme cílená antibiotika přímo na něj. A finální diagnóza? Těžký ZÁNĚT MĚKKÝCH TKÁNĺ!!!

Nezbývalo pak zase jen čekat, jestli se stane zázrak. 

Jednou jsem takhle přišla za mámou a byla přestěhována jinde, protože v horních patrech se malovalo. Přišla jsem dolů a .. máma měla otevřené oči! První úspěch. Mluvila jsem na ni a ona zírala pořád do stroůu. A až když jsem se neovládla a rozbrečela se, najednou ty oči zaměřila na mě... 

Pak se její stav začal postupně lepšit. Sice jí museli udělat tracheostomii, ale aspoň se ustálil tlak a teplota. Potom zůstala bez dialýzy. Nemohla mluvit, ale už nás vnímala a postupně začala s rehabilitační cvičit prsty (psát). Jinak byla po těch dvou měsících ležení a ochablých svalů prostě ležák. A to jsme byli rádi, že za celou dobu měla jen dvě malé proleženiny. 

A zase... jsem jednoho dne přišla, řekla AHOJ MAMI.. a z postele se ozvalo - AHOJ. To si snad neumí představit nikdo, komu nevstal člen rodiny z mrtvých, co jsem v tu chvíli měla za pocity. A já je prožívala podruhé za život....

Jak se postupně mámin stav lepšil, po ÁRU následovala JIPka a pak klasická interna. V tu dobu začal hon na rehabilitační zařízení. A byl to těžký boj. Já sama jsem jich obvolala a obeslala snad 40. Nepochybuji o tom, že zbylí členové rodiny měli také snahu. A pak jsem najednou - díky své práci - sehnala i rehabilitace, i polohovací postel. Oboje díky svý zákaznicím z pedikúry. 

Protože ale na rehabilitace mámu nemohli vzít hned a v nemocnici potřebovali lůžko, byla nucena zažít 14 příšerných dní na LDN v Třebotově a musím říct, že byť jsem tam byla za ní párkrát, byla to i pro mě noční můra. Pět ženských v pokoji, kde nebyl vzduch, čpěla tam moč a protékající bércové vředy jedné z pacientek.. a dvě sestry na celé patro - asi 40ti lidí. Po první návštěvě jsem přijela domů a řekla sestře, že mámu musíme dostat co nejdřív pryč, protože tohle je naprostá hrůza. 

Pak se stalo štěstí v neštěstí - máma dostala průjem, a protože se jí zvedlo CRP, odvezli ji opět do nemocnice. A odtamtud už šla rovnou do Chval, kde už jsme díky mé zákaznici měli předdomluvený příjem. A primářce v Třebotově jsem - když jsme mámě vyzvedávali věci - řekla svoje. 

Zbytek už nebudu rozvádět do detailů. Máma strávila ve Chvalech při prvním pobytu cca 3 měsíce. A díky milým sestřičkám a rehabilitační drezúře ji v tu dobu dokázali z ležáka dostat do sedu. Sice pořád necítila jednu nohu a tako to, když se jí chtělo na WC a musela mít pleny, ale už dokázala sedět na posteli či na vozíku. 

Po převozu domů jsme ještě sehnali pečovatelku, která s ní chodila domů cvičit a masírovat nohy. A víkendy jsme se ségrou střídaly tátu, který se o mámu staral přes týden (jakožto OSVČ s kanceláří doma si to mohl dovolit, ale stejně jsem ho za to obdivovala a obdivuji), aby se mohl jet odreagovat na chalupu. 

V té době byla máma jiná. Taková pokorná. Možná i proto, že jsem ji vyměňovala pytlík s močí, přebalovala pleny a masírovala nohy. Jak se lepšila a lepšila (i když aktuální stav je stejně vozík, byť dokáře pomocí francouzských holí dojít aspoň už na WC), vlastně se všechno vrátilo do starých kolejí. 

Aktuálně už mě nepotřebuje. A i když mi můj muž průběžně říkal - nepřeháněj to, stejně uvidíš, až se zotaví, tak to bude tam, co dřív - nelituju ničeho v pomoci k ní. Udělala bych to znovu. Sice ty vztahy mezi námi vždycky drhly, ale jak jednou řekla sestra - je to naše matka, jinou nemáme. 

PS: Máma mi pak říkala, že vnímala všechno, co jsem jí vykládala. A že dokázala rozlišovat hlasy podle toho, kdo tam byl. Takže to funguje :-)

Jak jsem již nastínila v předchozím článku, po maturitě a poté, co mě přijali na vysokou a já odmítla to zkusit, jsem byla vyslána zkusit svou samostatnost v bytě po otčímově rodičích. 

Přiznávám, že nejdřív se mi do toho moc nechtělo, přece jen ten "mama-hotel" fungoval pro mě alespoň ohledně vypraného prádla a plné lednice :-) Nicméně karty byly rozdány a já jsem jít musela. Nehledě k tomu, že moje hrdost by mi nedovolila škemrat o setrvání ve svém pokojíku u rodičů. 

A tak jsem si tedy sbalila svých "pět švestek" a šla. Našla jsem si práci v KB a pomalu se začínala osamostatňovat.

No, vlastně jsem sama moc dlouho nebyla. Nebo jen někdy. Co jsem vlezla na Helpdesk KB a začala jsem se seznamovat s kolegy, kteří byli většinou plus mínus moje věková skupina, začala jsem se mírně otrkávat a čas s nimi trávit i po pracovní době. 

Aby to nebylo ale tak jednoduché, hned první týden jsem se zakoukala. Byl tmavovlasý, modrooký, měl trochu předkus, ale .. dokonalý dar řeči. Co si budeme povídat, byla jsem z něj naprosto vedle, a to jsem s ním vyfasovala svou první noční. Když si vzpoměnu na svou naivitu necelých devatenácti let, musím se usmívat. Tenkrát jsem se bezelstně zeptala, co jako na té noční budeme dělat. "No, nepiješ, nekouříš... co jsem si tak všiml... tak co takhle sex?" Já jsem se tenkrát opravdu červenala. Naprosto nepolíbená vším, co vyjmenoval. Pokud tedy nepočítám pusu od své první lásky, pusu od druhé lásky ve škole a jednu líbačku s kamarádem, když nám bylo asi 14 a on mi přiopile sdělil, že "to bylo mokrý" :-)

Že si ze mě dělal legraci, mi, naštěstí, došlo rychle. Bohužel i tak jsem do něj byla několik měsíců platonicky zamilovaná. A dodneška, když slyším jednu konkrétní písničku od Cranberries, si na něj vzpomenu. A na to, co mi napsal do památníku... (přátelství není láska... někdy toho litujeme... vždy). Michale, já toho nelituju. Bylo to krásné, nevinné a byla jsem toho plná....

Jako trošku jiný kalibr, se ukázal kolega B.. Aneb můj parťák na druhé noční. Seděli jsme v kanclu asi hodinu, když z něj vypadlo:"Ty prý bydlíš sama, jo? Hm a máš nějaký kámošky? No, že se ptám... tak je vezmi, já vezmu kluky a uděláme mejdan." 

A tak to vlastně všechno začalo. Poprvé nás bylo šest. A zneuctili jsme byt mých rodičů. Vlastně ani nevím, proč jsme nebyli v bytě, kde jsem aktuálně bydlela. Je to přece jen cca 25 let, tak už si všechny detaily nepamatuju. Ale co, byt jsme nezničili a tehdejší největší hřích bylo, že jsme panu B.počmárali ve spánku obličej a že tam kamarádka, která se za námi na chvilku stavila, přivedla i svého jezevčíka. Nikdo se neopil jak Dán, nikdo nic nevylil ani se nepozbracel :-P 

Byl to pěkný, první, komorní mejdan :-D

Je to asi čtrnáct dní, co už nemám vůbec chuť s ní mluvit. 

Jak si ji pamatuji z dětství? Jako dračici, která organizovala, uměla se bavit, měla prostě drive. Jezdila s námi (mnou a sestřenkami) na Matějskou, do ZOO, tančila se mnou na ABBu. Nosila krátké blond vlasy a uměla se bavit a smát. Ale nikdy jsem ji neviděla brečet. Až do té doby, kdy jsem házela kámen po kaštanech a trefila jí nohu. Ale to bylo jen pár vteřin a spíš to byl vztek. Pak až, když umřela babička, její máma. To mi bylo 12 let. První mozkovou příhodu přežila, druhou už, bohužel, ne. 

Prostě jsem přišla jednou ze školy a první, co jsem viděla, byl babiččin kabát naložený v rudě zbarvené vaně. U druhé mrtivce, bohužel, babička upadla ze schodů. Za pár dní zemřela. Cítila jsem se strašně prázdná. Bylo mi hrozně. Ale i tak jsem chtěla podpořit mámu, její dceru. Šla jsem tenkrát za ní do obýváku a chtěla jí obejmout. Odstrčila mě, ať ji nechám na pokoji. Bolelo mě to.

A cítila jsem, že se něco změnilo, že už nikdy nebude nic tak hezkého jako dosud. S babičkou moje opravdová máma totiž umřela. A byla tu ta, co mě porodila. Tenkrát jsem ty rozporuplné pocity nedokázala definovat. Teď už vím. Miluji a nenávidím. Pořád jsem cítila tu pomyslnou pupeční šňůru, ale zároveň jsem chtěla od ní utéct, utéct co nejdál. 

Když mi bylo 14 a vybírala jsem si školu, chtěla jsem jít na peďárnu, být učitelka. Moje máma mi řekla, že nezvládnu talentovky. A tak jsem skončila na ekonomce. I když mi bylo pár let omíláno, že skončím u krav, protože nic neumím. Plus, jako bonus - podívej se na sebe, jak vypadáš a podobné "komplimenty". Jo a abych nezapomněla - dlouho mě děsila věta:"Jestli ti to bude malý, tak tě ořežu." (já jí to věřila do puntíku)

V prváku jsem měla menší rozepři se sestřenkou. Udělalo se z toho obrovské haló a máma mi řekla, že jsem největší zklamání jejího života. Tenkrát jsem spolykala prášky. Naštěstí to byly nějaké vitamíny a bylo mi jen trochu špatně.

Na to, že jsem byla takový póvl, jsem ale fungovala slušně jako au pair. Odvézt ségru do školky, ze školky, z družiny, dělat úkoly, hlídat o prázdninách... a ve čtvrťáku se mnou jela i na jarní prázdniny s mými kamarádkami. 

Když byla ségra starší, předváděla ji máma kamarádkám jako manekýnu. Vždycky ji navlékla do nějakého kostýmku nebo šatů a vychvalovala ji do nebes. Mně se dostalo ohodnocení - kluci mají radši štíhlé holky, klidně ošklivé, ale štíhlé, takže moc nespoléhej na to, jaký máš obličej, no, stejně jsi celej Freiberg (můj genetický otec). 

Před maturitou jsem byla vynervovaná tak, že jsem nespala a lítala pořád na WC. Odmaturovala jsem se známkami 1,1, 2, 3. Štˇastná jak blecha, protože jsem dala nějak i to účetnictví, v němž jsem se plácala celou střední, jsem to běžela říct našim. Mámy reakce? "Hm, ta trojka tam být nemusela, Alča (sestřenice) měla vyznamenání".

Tak jse se šla poprvé trochu opít s kamarádkou a jejím bratrem. A poprvé jsem si pořezala ruce žiletkou. Fyzická bolest prostě byla mnohem snesitelnější než psychická..

Když jsem - kvůli rodičům, ne kvůli sobě - udělala zkoušky na vysokou, poprvé jsem se vzepřela. Řekla jsem mámě, že tam nepůjdu. Že se to učit nechci a že mě tohle nebaví. No a tak jsem si musela hned najít práci (poslední prázdniny, ani omylem, makat budeš) a pak se i odstěhovat do bytu po dědovi. 

Kdybych nebyla takový závislák na rodině (divné, ale bohužel i na své mámě), tak bych řekla, že to byla pecka. Tedy, ona to byla pecka, ale až později. Tu volnost a svobodu jsem si totiž uvědomila až ve chvíli, kdy jsem vlezla do první práce v KB. A poznala své kolegy. Ale o tom zase třeba jindy :-)

Tím, že nám partner od sestry udělal fasádu jakou udělal (viz předchozí článek), ovšem celá "kauza" nekončí.

....

Když začala celá ta Covidová hysterie, přišel můj muž o práci. No a mně byla zavřena provozovna na dva měsíce. V té době byla opravdu vypjatá situace sama o sobě, neboť úspory ubývaly a stát se moc nestažil nám pomoct. 

Nicméně, když jsem mluvila s panem K. a se sestrou, oba tvrdili, že není problém, když fasádu doplatíme později. Jenže.... ani jednomu z nás (já a manžel) se nelíbilo, že bychom měli doplácet za takto odfláknutou práci tolik peněz. Jak to ale vyřešit. Probírali jsme to doma horem dolem, aby nedošlo k nějakému rodinnému problému, ale zase za ty prachy mít tuhle hrůzu?

Nakonec se to vyřešilo samo. Pan K. najednou začal rýpat, kdy jako fasádu hodláme doplatit. Docela mě ten způsob, jak si o to začal říkat (byť nám bylo několikrát řečeno, že to NESPĚCHÁ), naštval. Protože když on před nějakým časem potřeboval půjčit 15 tisíc na alimenty, tak mu je můj muž půjčil naprosto bez problémů a nikdy ho kvůi tomu neuháněl!

Dobrá tedy, tak to chce doplatit co nedřív. Napsala jsem mu, že to dáme co nejdřív dohromady, ale že ho žádám, aby fasádu opravil. Že takhle to není udělané dobře a že naše představa byla jasně definována.

Odpověď byla - nic opravovat nebudu, můžete si za to sami. 

Jako pardon???? Prý jsme po něm chtěli fasádu v létě ve vedru. To jako vážně? Vždyť sám se nabídl v tu dobu, že to udělá. Navíc dle našich známých stavařů by takto fasáda nedopadla kvůli teplu (nemáme na baráku polystyren, ale vatu). Já osobně do toho zase tolik nevidím, ale že tam došlo k pochybení ze strany tvořitele, je snad evidentní.

Nemínila jsem se vzdát. Panu K. jsem řekla, že to není naše vina a že doplatek 15 tisíc mu pošlu, až to opraví. 

Tak to jsem si dala! Bohužel mám nový telefon a ty screeny všech urážek, které poslal na mou adresu, nedokážu přesně vyjmenovat (až přijdu na to, jak odblokovat dotyčného na WA, třeba někde dohledám).... ale přetlumočím alespoň část, která mi utkvěla v hlavě:

"Jsi sračka, která nic nedokázala, máš plnou prdel dluhů, barák sis pořidila o deset let později než tvoje sestra, jsi jenom kurva a měla sis nechat fasádu nechat udělat od svého milence z Liberce.. a máš debilní děti, protože je máš s debilama..."

Víc si toho z toho dne nepamatuju a ani už pamatovat nechci. To, že jsem to nedokázala přejít, je asi jasné. Že urážel mě, to bych ještě tak zkousla, možná kvůli sestře hlavně.... ale že si vzal do úst mé děti, to přehnal. 

Vysvětlila jsem mu, že pokud to neopraví, peníze nepošlu .A pokud by měl nějaký problém, můžeme to řešit třeba soudně. Že takhle se ke mně nikdo chovat nebude, protože já jsem jen slušně požádala o nápravu. Následovala slovní přestřelka (podotýkám, že jsem mu neřekla ani nenapsala jediné sprosté slovo a nijak jsem neurazila ani jeho rodinu!!!!!), která vyústila v to, že mi druhý den má drahá sestra napsala.... 

.."milá sestro, chováš se jako kráva... blablabla.... měl se vám na tu fasádu vysrat, jak mu tady radili....blablabla."

A v dalším mailu mi sdělila, že mám změnit psychiatra, že náš vztah nebyl nikdy ukázkový a že to nenám hrotit.

Dobře, nebudu. Tu fasádu jsem doplatila (i přes protesty mého muže, chtěla jsem to uzavřít). 

A byť to má drahá sestra asi nikdy nebude číst, ráda bych jí tímto vzkázala - zlato, to ty by sis měla najjít nějakého odborníka, protože žít s narcistickým despotickým alkoholikem, nechat se podvádět a občas i propleskout, není normální. 

Přes to všechno... jí stejně ale přeju jen to dobré a doufám, že jednou sama otevře oči.

Rodina je základ státu. Prý. Problém nastane, když se s rodinou domluvíte na nějaké spolupráci v profesní sféře. A nemusí to být ani přímo rodina, ale partner člena rodiny.

Ale abych vysvětlila, o co šlo. Rozhodli jsme se, že si postavíme domek. Přece jen, bydlet v pěti lidech v pidi bytě už bylo neúnosné a pražské byty předražené.

Anabáze ohledně stavby bych, s dovolením, nechala na jindy. Aktuálně bych ráda zveřejnila něco, co mě nejvíc trápí a pálí. 

V určité fázi stavby domu, se nabídl partner mojí sestry, že nám udělá fasádu. Jelikož je to jeho job, říkali jsme si, že snad ví, co dělá. Osobně jsem z takové spolupráce nebyla nadšena, jakobych cítila to, co přijde. Ale můj muž mě uklidňoval, že to bude ok, že se přece se "skorošvagrem" domluvili a že určitě ví, co dělá. 

No...první jakési "drhnutí" nastalo ve chvíli, kdy jsme zjistili, že pan K. a jeho kolega přijíždějí v 8 h a odjíždějí kolem 14 h. Chápu, že dojíždění x kilometrů v tom asi též hrálo roli, ale proč se tedy pan K. nabízel? Musel přece počítat s tím, že to není tzv. za rohem.

Kdyby aspoň ta práce za to stála. Ale to jsme pořád poslouchali, jak je vedro a že se v tom nedá dělat.. pak si zase pán vymknul kotník na pozemku. Hlavně, že vždy stihli hodinový oběd v restauraci kousek odsud. 

Jelikož se fasáda nestíhala do termínu, do kdy jsme měli zapůjčené lešení, museli jsme pronájem prodloužit, tzn. další desetitisíce navíc. Ale byli jsme ujištěni, že do dvou měsíců se to stihne určitě. 

Tak asi stihlo. Ale když jsme pronesli slovo REKLAMACE, tak pan K. začal vyskakovat jak čertík z krabičky. Prý jsme je nutili pracovat v létě (nechápu, co je v tom za problém, vata nepracuje v teple tak, jako polystyrén) a k fotkám nám bylo řečeno, že máme blbý foťák. Ehm, tak asi nejen my, ale i sousedi a taky nejspíš všichni potřebujeme zajít na oční. Nechám k posouzení.....

(pokračování....)