Mám teď hodně času na přemýšlení. Slepuju střípky z předešlých dnů i týdnů... vlastně... let. Mraky myšlenek, spousta obrazů před očima. 

Ptám se sama sebe, kdo vlastně jsem. Jaká jsem. A jsem ještě žena?

Nejdřív mě napadlo, že mě moje tělo zradilo. Ale tak to není, moje tělo mi dávalo signály léta. A já je nevnímala a vnímat nechtěla. Všechno souvisí se vším. Psychika a její nastavení je tak pevně spjata s fyzickou schránkou, že se to člověku zdá až absurdní.

Když jsem se probrala z narkózy, byla mi zima a chtělo se mi zvracet. A pocit, že se musím každou chvíli počůrat, byť mi sestřička říkala, že mám cévku a nic takového se nemůže stát. Nesnáším cévku. Vlastně je to pro mě noční můra každé operace. Člověk zkousne všechny ty kapačky, injekce, vyndávání drénů.. ale tohle.. prostě fuj.

Dobře, musím říct, že po posledním zákroku se tomu rovná ještě vyndávání tamponády...máte pocit, že to nikdy neskončí a že snad do vás nacpali deset metrů obvazů, ironicky se ušklíbnete, jestli by se tam náhodou nevešel i koberec. Pak přijde úleva, když se toho zbavíte. A pak najednou zvláštní pocit, že teď už.. tam není nic. 

Bylo mi vedro. A pak zase strašná zima. A pak se mi najednou chtělo strašně brečet a najednou strašně se smát. Taková šílená darda, které se říká "umělý přechod". Když z hodiny na hodinu přijdete o vše, co člověka fyzicky dělá ženou. No, dobře, uvnitř těla, ne napovrchu, aspoň to není vidět. Ale vy o tom víte. Vy to cítíte. Jako, když už nikdy nebudete ... kompletní.

A kdy víc je žena zranitelná než v takovém období, v takové situaci. A kdy nejvíc si žena uvědomí, co si zaslouží. A že i když přišla o své ženské orgány, neztratila svou ženskou duši. A že by konečně měla začít být pyšná na své tělo. Na tělo, které já jsem celý život nenáviděla, protože nebylo podle mých představ. 

...do doby než mi řekla moje chytrá dcera - mami, nebuď na to břicho hnusná, odnosilo tři děti, měla bys na něj být pyšná!

A teď si představte, že se už pomalu začínáte srovnávat s tím, že si toho těla začnete vážit.. že i když není podle vašich představ, hodně toho už vydrželo! 

A pak, tři dny po zákroku, kdy přijdete o všechny ženské orgány, zaslechnete hlasitý rozhovor své polovičky s kolegou z práce... že jste vlastně v šestinedělí a že by to chtělo hodně masturbačního gelu, když s vámi nic nebude.. A já jen tak stála a nemohla pobrat, že se takhle baví o mně a ještě se tomu oba tak smějí. A když se mi samovolně spustily slzy.. byla jsem jen v podstatě za hysterku v přechodu, co nemá smysl pro humor. 

NE, není to správně. Není to o smyslu pro humor. Je to o lásce, empatii, respektu a úctě k ženě. 

A každá z nás by se měla cítit jako milovaná žena v jakékoliv situaci. V jakémkoliv věku. Ať už s dělohou nebo bez ní....