Matka - aneb základy sebedestrukce

Je to asi čtrnáct dní, co už nemám vůbec chuť s ní mluvit. 

Jak si ji pamatuji z dětství? Jako dračici, která organizovala, uměla se bavit, měla prostě drive. Jezdila s námi (mnou a sestřenkami) na Matějskou, do ZOO, tančila se mnou na ABBu. Nosila krátké blond vlasy a uměla se bavit a smát. Ale nikdy jsem ji neviděla brečet. Až do té doby, kdy jsem házela kámen po kaštanech a trefila jí nohu. Ale to bylo jen pár vteřin a spíš to byl vztek. Pak až, když umřela babička, její máma. To mi bylo 12 let. První mozkovou příhodu přežila, druhou už, bohužel, ne. 

Prostě jsem přišla jednou ze školy a první, co jsem viděla, byl babiččin kabát naložený v rudě zbarvené vaně. U druhé mrtivce, bohužel, babička upadla ze schodů. Za pár dní zemřela. Cítila jsem se strašně prázdná. Bylo mi hrozně. Ale i tak jsem chtěla podpořit mámu, její dceru. Šla jsem tenkrát za ní do obýváku a chtěla jí obejmout. Odstrčila mě, ať ji nechám na pokoji. Bolelo mě to.

A cítila jsem, že se něco změnilo, že už nikdy nebude nic tak hezkého jako dosud. S babičkou moje opravdová máma totiž umřela. A byla tu ta, co mě porodila. Tenkrát jsem ty rozporuplné pocity nedokázala definovat. Teď už vím. Miluji a nenávidím. Pořád jsem cítila tu pomyslnou pupeční šňůru, ale zároveň jsem chtěla od ní utéct, utéct co nejdál. 

Když mi bylo 14 a vybírala jsem si školu, chtěla jsem jít na peďárnu, být učitelka. Moje máma mi řekla, že nezvládnu talentovky. A tak jsem skončila na ekonomce. I když mi bylo pár let omíláno, že skončím u krav, protože nic neumím. Plus, jako bonus - podívej se na sebe, jak vypadáš a podobné "komplimenty". Jo a abych nezapomněla - dlouho mě děsila věta:"Jestli ti to bude malý, tak tě ořežu." (já jí to věřila do puntíku)

V prváku jsem měla menší rozepři se sestřenkou. Udělalo se z toho obrovské haló a máma mi řekla, že jsem největší zklamání jejího života. Tenkrát jsem spolykala prášky. Naštěstí to byly nějaké vitamíny a bylo mi jen trochu špatně.

Na to, že jsem byla takový póvl, jsem ale fungovala slušně jako au pair. Odvézt ségru do školky, ze školky, z družiny, dělat úkoly, hlídat o prázdninách... a ve čtvrťáku se mnou jela i na jarní prázdniny s mými kamarádkami. 

Když byla ségra starší, předváděla ji máma kamarádkám jako manekýnu. Vždycky ji navlékla do nějakého kostýmku nebo šatů a vychvalovala ji do nebes. Mně se dostalo ohodnocení - kluci mají radši štíhlé holky, klidně ošklivé, ale štíhlé, takže moc nespoléhej na to, jaký máš obličej, no, stejně jsi celej Freiberg (můj genetický otec). 

Před maturitou jsem byla vynervovaná tak, že jsem nespala a lítala pořád na WC. Odmaturovala jsem se známkami 1,1, 2, 3. Štˇastná jak blecha, protože jsem dala nějak i to účetnictví, v němž jsem se plácala celou střední, jsem to běžela říct našim. Mámy reakce? "Hm, ta trojka tam být nemusela, Alča (sestřenice) měla vyznamenání".

Tak jse se šla poprvé trochu opít s kamarádkou a jejím bratrem. A poprvé jsem si pořezala ruce žiletkou. Fyzická bolest prostě byla mnohem snesitelnější než psychická..

Když jsem - kvůli rodičům, ne kvůli sobě - udělala zkoušky na vysokou, poprvé jsem se vzepřela. Řekla jsem mámě, že tam nepůjdu. Že se to učit nechci a že mě tohle nebaví. No a tak jsem si musela hned najít práci (poslední prázdniny, ani omylem, makat budeš) a pak se i odstěhovat do bytu po dědovi. 

Kdybych nebyla takový závislák na rodině (divné, ale bohužel i na své mámě), tak bych řekla, že to byla pecka. Tedy, ona to byla pecka, ale až později. Tu volnost a svobodu jsem si totiž uvědomila až ve chvíli, kdy jsem vlezla do první práce v KB. A poznala své kolegy. Ale o tom zase třeba jindy :-)