Rok Hada

Přemýšlela jsem, proč byl loňský rok tak komplikovaný. Kolem mě rozpady vztahů, zdravotní potíže a jiná trápení. Každý něco řešil. V práci jsem to i od zákaznic slýchývala často... a pak mi řekla jedna kartářka - rok Hada, problémový, karmicky zátěžový rok. Rok, kdy Had svéká kůži a na povrch vyplouvají pravdy...přetvářka končí, lži jsou odhaleny...

-----------------------------------------------------------------------

Už nějaký čas vím, že pan M. je bravurní lhář. Že udržuje nějaký speciální intimní poměr s jakousi dámou z erotické seznamky. 

Ale i tak to byl šok, když jsem zjistila, že není jedna. Že s nimi jezdí autem na vyjížďky, holky řídí v sexy pantoflíčkách a jeho to dráždí a uspokojuje.

Další šok... občas jezdí naším rodinným autem. Autem, které jsem si vyhlédla, ze kterého jsem měla radost. A on ho prezentuje slečinkám, aby ukázal,jaký je king, když má SUV v automatu. 

Mně byl problém dát peníze na dárky k Vánocům.. a já jsem pyšná na to že jsem to zvládla sama a děti dostaly, po čem toužily (a měly z toho neskutečnou radost). Sám si pán koupil hi-fi soustavu s gramofonem za 35000 Kč. A dalších 35 utratil za modely mašinek a vagonků. Prý si chtěl splnit sen. A slečna "favoritka for foot fetish" dostává za jízdu 2000 Kč a ještě se nestydí říct si o víc ("neboj, to jsem jí nedal"). 

Když pochopil, že vím, myslela jsem, že se trošku "chytí za nos". Naopak. Můžu si za to sama, kdybych jezdila já, mohla jsem si dnes vydělat třeba i 300 tisíc. Ano, toto mi řekl můj manžel. Nikdy mě nenapadlo, že jako manželka můžu dostávat jakousi rentu za řízení v pantoflích. Ano, věděla jsem, že má rád, když ho vozím a mám hezké botičky a šatičky. Ale skutečně mě nenapadlo, že je takový fetišista, že bez toho nemůže být. Nikdy i to neřekl. Nikdy se mnou o tom nemluvil. Jen vyčetl - kdybys...tak bych... (to už je taková klasika).

Pár dní hodný miláček, nosil by mě na rukou..

Zeptala jsem se ho, zda ve svém auto koníčku se slečnami míní pokračovat. Prý ani náhodou, já jsem ta nej a jiné už nepotřebuje a nikdy s nimi už nikam jezdit nebude. 

No a pak zase náhoda... a slečna píše - těším se na úterní jízdu. Zeptala jsem se ho na to. Díval se mi do očí a tvrdil, že si s nikým nic nedomlouvá a nemá nic takového v plánu. V tu chvíli nevíte, jestli brečet, smát se nebo... zvracet.

V tu noc se opil...a přišel mě škrábat po zadku a zádech. Když jsem se ohradila, řekl "drž hubu, čubko"... Ráno tvrdil, že si nic nepamatuje. 

Požádala jsem o rozvod. Nebere to moc na vědomí. Jen se posměšně vyjadřuje o zkorumpovaných soudech. 

Já to ale nedělám jen kvůli sobě. Můj největší motor jsou děti. Hlavně syn, který mi tu každé pondělí brečí, že přijede táta a že ho nechce, že se ho bojí, protože mu ubližuje. Syn je autík (jak jsem již psala), nemá potřebu lhát. 

Nechci už žít ve stresu, ve strachu, v řevu, v ponížení. Přehlížet rozbité násady u smetáku, urvanou kliku u dveří, zničenou tyč od vysavače. Přehlížet své zdravotní problémy a čekat, až mě to úplně sejme. Nebo na to, až autík jednoho dne v afektu vezme nůž a vrazí ho otci do zad. 

Už chci konečně zase... žít.