Vnímá svět jinak

 Když už se stalo, musel se k tomu člověk postavit. Nefňukat, že má ze dne na den dítě autistu, ale snažit se s ním pracovat. 

Zkusit rozumět tomu, jak ta jeho hlavička funguje. Začátky nebyly snadné. Junior nemluvil, neudržel oční kontakt, měl neustále výbuchy vzteku, kdy házel věcmi a někdy i sebou. Většinu času seděl u pračky a koukal, jak se točí prádlo v bubnu nebo si točil kolečky u autíček. 

Co se týče jídla, tak to bylo taky náročné, měl pár vybraných věcí, které byl schopen jíst a jiné by do něj člověk nedostal, i kdyby si dal třeba nohu za krk. Nejvíc si pamatuji na kukuřičné křupky, suchý rohlík, syrovou mrkev a olivy. Do tří let měl plenky a pil z kojenecké láhve. Docházela k nám paní z rané péče a dost mi pomohla v začátcích, kdy jsem teprve začínala pronikat do auti světa pomocí knížek a videí na youtube.

Dalším krokem alias pokrokem byl nástup do speciální školky. Dostali jsme se tam díky dceři naší sousedky, která pracovala jako asistent pedagoga. Ve třídě bylo 9 dětí a s rodiči 8 z nich jsme se shodli na tom, že všechny naše děti se "změnily" po očkování MMR vakcínou. Ale všeobecně se zkrátka tvrdilo a tvrdí, že to přece není možné, tak nám stejně nezbývalo nic jiného než se s tím smířit. 

Díky poctivé a trpělivé práci učitelek a asistentek ve školce se synek pomalu odplenkoval a naučil se konečně ve čtyřech letech pít z hrnečku. Jídlo se taky trošku zlepšilo, ale žádná velká hitparáda, takže prcek vypadal neustále, jak když ho doma týráme hlady. 

Další specifický rys bylo oblečení. Synek si odmítal vzít na sebe cokoliv, co nebylo modré, žluté nebo na sobě nemělo obrázek Mimoně. Vysvětlit mu v zimě, že sandálky už nosit nemůže a naopak v létě, že to chce obuvi odlehčit, byl též trénink trpělivosti jako hrom. 

Jít s ním do obchodu byla pro mě noční můra. Neustále mi utíkal, vztekal se, lehal si na zem... člověk nikdy nevěděl, co a kdy přijde. Nějaké zvyšování hlasu nebo tresty nemělo vůbec smysl. Komunikovat s ním šlo pouze v klidu a opakovat a opakovat.... (to mu vydrželo dodnes).

Jednou jsme si tak postěžovala na sociální síti...a na to konto mi přišla zpráva od jedné dámy, která mi napsala, že je babička postižených trojčat (dětská obrna) a že klukům hodně pomohl sirup DMG, který je sice u nás k dostání jen velmi omezeně a za nemalou cenu, ale mohl by zafungovat i u nás.

Sehnala jsem, zkusili jsme. Sirup voněl a chutnal jak rybí tuk (blee), ale synek s ním neměl, kupodivu, žádný problém. A cca po 14ti dnech začal znovu používat slova. Za další dny to byly už spojení slov, třeba "Šímovi pití" nebo "jdeme ven". 

Každý další a další pokrok mi dělal neskutečnou radost. Člověk si pak říká, že to má smysl a že má cenu bojovat za to, aby malý mohl časem zapadnout do společnosti a stát se samostatnějším a soběstačnějším. 

Nejtěžší to bylo asi se spaním. Prcek neměl skoro žádnou potřebu spánku, stačilo mu klidně v noci spát dvě,tři hodinky a byl čilý a aktivní, jak kdyby spal třeba deset. Zato já jsem si připadala jako zombie. Řešení našla naše dětská psychiatrička, která mu v šesti letech konečně mohla napsat Melatonin a já jsem se konečně vyspala....asi pět hodin v kuse :-) 

Soužití s autistickým dítkem = teorie relativity v praxi :-)