HPO

 Jsem hraničář. Co to znamená? Mám hraniční poruchu osobnosti. 

Že jsem "jiná" vnímám asi od puberty. Přehnané emoce, rychlé změny nálad, nenávist sama k sobě. Trpěla jsem tím, že jsem nestandartní, vadná, ale nevěděla jsem, proč, co se mi to děje, proč se to děje. Začala jsem se nenávidět a myslela jsem si, že ostatní mě musejí vnímat stejně. Tak jsem se vždy ke každému chovala tak, abych si zasloužila jeho pozornost a lásku, třeba bych se i rozkrájela a šla až na dno svých sil, hlavně, aby mě měl někdo rád a abych směla být v jeho životě.

První výraznější exces si vybavuji zhruba ze svých 15ti let, kdy jsme se nepohodly se sestřenkou, ta si postěžovala doma a její matka neváhala a poreferovala té mojí. Dostala jsem sodu, že se nechovám dobře a vyvrcholilo to větou "jsi největší zklamání mého života." Na to konto jsem spolykala tubu prášků (naštěstí to byly jen nějaké vitamíny či co) a pak se ještě pokoušela podřezat si žíly....to se nepovedlo, asi jsem nedokázala tou žiletkou zajet tak do hloubky, aby to ty žíly na zápěstí přeřízlo. Nicméně jsem zjistila, že se mi vlastně ulevilo, protože fyzická bolest je něco, co dokážu zvládat, oproti tomu ta psychická je pro mě peklo. A moje máma věděla dobře, jak to mám nastavené, občas mě sice, když jí chytl větší rapl, seřezala hlava nehlava (tedy, spíš přes hlavu), ale pak se třeba zatvrdila a týden se mnou nemluvila, totálně mě ignorovala a když jsem se třeba nenápadně zeptala, jestli můžu dostat aspoň večeři, bylo mi řečeno, že zásob mám na sobě dost.... Ve finále jsem s pláčem a na kolenou prosila, aby se mnou mluvila, že tohle je pro mě strašné, ať to nedělá. Většinou tomu dala ještě pár hodin, abych si nemyslela....a pak pomalu začala stručnými pokyny, co je třeba udělat. 

Od určité doby jsem se ani moc nevzpouzela a prostě dělala všechno, co moje matka, a nejen ona, po mně chtěla, aby byl klid. Byla jsem ale neustále ve stresu a napětí, jestli zvládám zadané úkoly správně. Stačilo zaslechnout klíče v zámku a rozklepaly se mi ruce a rozbušilo se srdce. Následovalo zouvání bot, pár kroků a často pak - "S...o!! Co ten hrneček na stole!" ...nebo... Kam jsi dala zase ten hřeben?!"

Denodenní stres, který jsem kompenzovala žiletkou. Když jsem se dostala na vysokou školu, jakoby se ve mně něco seklo a poprvé jsem se vzepřela. Řekla jsem mámě, že tam nepůjdu, že chci do práce. Scéna jak z filmu a konečný verdikt - tak si dělej, co chceš, ale půjdeš teda bydlet do bytu po dědovi a okamžitě si najdeš práci, když nechceš studovat, na žádné prázdniny nemáš nárok!!

A tak jsem se v necelých 19ti letech odstěhovala. Nejdřív jsem z toho měla úzkosti...sama doma, sama na všechno. Ve starém, vybydleném bytě, bez teplé vody (v koupelně byla ještě kamna na uhlí) a bez zavedené vody v kuchyni. Jedny staré wavky v obýváku. V zimě se dalo spát jen tam, vedlejší pokoj byl jak ledová jeskyně. Ale najednou ...postupně přišla... svoboda. Nikdo mě nepeskoval, neponižoval, netrestal ignorací. Mohla jsem být sama sebou a dělat si, co chci. Sice jsem si ve své první práci moc peněz nevydělala, ale na přežití to stačilo, hlavně zaplatit nájem, průkazku na MHD a nějaké to jídlo. Postupně jídlo nahrazoval alkohol... a cigarety... ale to už je asi na jinou kapitolu....

PS: Hraniční porucha osobnosti - podstata tkví v nedostatku akceptujícího přijetí v raném dětství, nepřijetí matkou, snazování, ponižování, traumata z dětství, kdy se rodiče hádají nebo mezi nimi dochází k násilí. Člověk s HPO má obrovský strach z odmítnutí, a tak dělá všechno, aby se ostatním zavděčil i na úkor vlastních možností a hranic...