Bude nás víc

Vlastně jsme ani nejeli na svatební cestu. Zato jsme pár měsíců po svatbě vyrazili za manželovou rodinou na Slovensko.

No a když už jsme tam byli, tak toho pan M. musel hned využít - nechal mě s příbuzenstvem a šel pařit s kamarády. Přece mě nebude brát s sebou, že. Ani nevím, jestli jsem byla víc smutná nebo naštvaná, ale jedno mi to nebylo, navíc jsem nemohla vůbec spát. Pán přišel asi v půl 4 ráno s opicí za krkem a nevábným odérem v závěsu. 

Udobřit si mě zkusil hned po probuzení ve svém bývalém dětském pokoji, i když z mé strany nebylo to spráné naladění. Aneb první náznak toho, co jsem tenkrát ještě nebrala moc v potaz - já chci, tak ty to uděláš.

Když jsem "to" další měsíc nedostala, nejdřív jsem si myslela (jako fakt :-)), že je to už přechod (bylo mi 37 let). Mého gynekologa to velmi pobavilo, když jsem se ho zeptala, jestli to není možné. Prý jsem na to fakt ještě mladá.....navíc mi udělal ultrazvuk a tomu mému přechodu bylo asi 9 týdnů.....

No a tak jsem se začala psychicky připravovat na své třetí dítko. Tedy, spíš se na to začal připravovat manžel. A to vyloženě svérázně - chodil se na roli otce připravovat do hospody. Nikdy jsem zcela nepochopila, jak taková příprava mezi alkoholiky probíhá. Že by vitamín B12 na podporu nervového systému?

Nebudu popisovat průběh třetího těhotenství, přece jen nepíšu maminkovský blog. Ale chtěla bych zmínit jednu situaci.... jednu z prvních situací, která mě měla varovat a já jsem byla pořád tak slepá a zamilovaná, že jsem to rychle hodila za hlavu. 

Jeden den jsem se necítila dobře. Bylo to už ke konci třetího trimestru, tvrdlo mi bricho a pobolíval podbřišek. Můj muž se v šest večer začal chystat na tradiční přípravu k výčepu a já jsem ho poprosila, aby byl se mnou, že mi není dobře a že mám strach o prcka. Bylo mi podrážděně sděleno, že to snad zvládnu, když už mám dvě děti a on přece bude za rohem. Požádala jsem ho tedy, aby aspoň zkusil přijít dřív..... O půlnoci jsem už byla zoufalá, zvedal se mi žaludek a muž stále nebyl doma. Zkusila jsem mu zavolat, zvedl to, v pozadí bylo slyšet smích, evidentně skvělá zábava. Zeptala jsem se, kdy to tak vidí s návratem, bylo mi oznámeno, že za chvíli přijde. Ve dvě ráno jsem celá vyklepaná, nevyspalá, ubřečená a bolavá konečně zaregistrovala návrat pana domácího... a poprvé nad mou sebelítostí zvítězil vztek a hodila jsem po něm sbalený batoh a vyhodila ho z bytu. Bohužel jsem rychle vyměkla a vzala ho zase zpátky. Na tu krušnou noc asi už ale nikdy nezapomenu.

Synek se narodil dva týdny před termínem. Plánovaný císařský řez byl tentokrát peklo... po dvou sekcích a plastice břicha opravdu "mňamka".

Ale stálo mi to za to. Nikdy nezapomenu na ten příval štěstí, když jsem mrňouska držela v náručí a u postele stály další mé dvě děti. 

A nezkazil mi to ani fakt, že místo autosedačky manžel přivezl korbu od kočáru (prý nevěděl, co z té trojkombinace je autosedačka!) a já musela prcka vézt z porodnice na klíně a modlila se, abychom nepotkali policajty. A ani to, že doma byl binec jak po výbuchu atomovky, na stole rozestavěné modely letadýlek a postýlka evidentně nepřipravená pro novorozence. Přiznávám, že jsem to obrečela. No, to ty hormony.....?!