Prozření

 Psycholožka mi řekla, abych si psala deník. Tak tedy dobře, mám ho. Ale nějak se mi do toho psaní do sešitu nechce. A ani už neumím pořádně psát, kdo ví, jestli by to k něčemu bylo, když bych to pak po sobě ani nepřečetla.

Tak mě před pár dny napadlo psát sem. Koneckonců - deník už to je. Můj deník.

Junior dnes vstával opět v půl 6, i když je sobota, tak toho rána, kdy si sám hraje a zbytek osazenstva ještě spí, využiji pro sebe. Jen, co překonám hypo (hypoglykémie, jedna z věcí, která mě otravuje minimálně jednou týdně, i když jsem se naučila snídat), zkusím si srovnat v hlavě, jak vlastně začít...

Tak třeba od konce. Jak jsem se jednou, naprosto náhodou, dostala na Facebooku k jedné uzavřené skupině, která mi aktuálně velmi pomáhá, kde je spousta lidí s podobnými příběhy, jako je můj a která mi definitivně otevřela oči. Název si, pro jistotu, nechám pro sebe. 

Najednou člověk začne vnímat jinak. Růžové brýle spadnou a nestačí se divit. Jak moc byl naivní, hloupý, slepý a závislý. 

A myslel si, že láska stačí. Bohužel. Na jedné straně láska, na druhé vlastnění. Na jedné straně touha po komunikaci, na druhé odmítání.

A spousta jiných znaků, které se dohromady dají pojmenovat jako.... narcistická porucha osobnosti.