Alexd | Rodinná pouta

Jeden náš známý říká - rodina je základ státu.

Možná bych to v současné době mohla chápat i tak, že když je stát roze..aný a vládnou nám ti, co vládnou... tak už ta rodina taky nestojí za mmoc

Ale ono je to spíš o konkrétních lidech.

Já jsem si nikdy nedělala iluze, že by moje máma někdy ocenila cokoliv, co dělám. Tedy, kdysi, jako malá a jako pubertačka, jsem o to usilovala - strašně moc jsem jí chtěla dokázat, že nejsem tak nemožná, neschopná a hnusná, jak mi předhazovala. Bohužel jsem se asi snažila málo. Nebo ona na mě měla vysoké nároky? Nevím, ale každopádně jsem stejně nikdy nebyla dostatečně oceněna. Maturita mohla být za lepší známky, autoškola mohla být napoprvé (holt jsem na první jízdy vychytala u zkoušek idiota), práci taky dělám blbou (mám na víc než se lidem hrabat v nohách). 

Když před pár lety onemocněla, měla jsem o ni vážně strach. O tátu a ségru taky. Chtěla jsem jim všem pomoct. Tak jsem lítala ob-den do špitálu, sháněla rehabilitace, polohovací postel, příspěvky na péči, atd.. Ne, nestěžuji si a nečekala jsem vděčnost a chválu. Co jsem ale taky, bohužel, nečekala - i když mi bylo manželem předhozeno, abych s tí počítala - že se na to všechno tak rychle zapomene. 

V předchozím článku jsem psala, jaké peripetie jsme měli s partnerem mé sestry ohledně fasády a že se se mnou sestra přes rok a půl nebaví. 

No a ted se moje máma rozhodla, že prodá můj rodný dům. Ano, chápu, že s tátou nemají sílu tam něco dělat, obzvláště, když je u baráku zahrada do kopce. Přesto mě to sejmullo. Ten dům se dědil z generace na generaci. Já jsem tam vyrůstala, já jsem to tam milovala a miluju. Nikdo se mě nezeptal, jestli bych já či já s mými dětmi náhodou nebyla ochotna se o to starat. Vlastně mi nikdo ani neřekl, že je v plánu to prodat. Přiznávám, že mě to sejmulo. Odvezli jsme si pár věcí, co jsme pobrali od auta s tím, že pro větší dojedeme, až budeme mít možnost, jak. Ale.. vlek jsme na půjčení nesehnali a kvůli pár krámůjm se nám nechtělo si ho kupovat. Navíc víkend, kdy jsme měli přijet pro věci, manžel onemocněl (horečka) a do toho umřela jeho babička na Moravě, takže jsme řešili úplně jiné věci. Přesto jsem se vzápětí dozvěděla, jak jsme hrozní, že nejedeme vyklízet barák! Přitom o vyklízení neřekl nikdo ani slovo. 

No a v tu chvíli se ve mně něco šprajclo. Prostě ten pohár přetekl. Už jsem měla dost toho skákat, jak pískají moji rodiče, hlavně máma. Celý život jsem hrála podle jejích not, abych nebyla za špatnou. Pamatuju si, jak v neděli ráno ve čtvrt na 8 mlátila hrnci, abych se neválela a šla něco dělat... tik z toho mám dodnes. 

Jako dospívající jsem rušila akce s přáteli, abych jela na chalupu - natírat, sekat, vyplít zahradu, umýt okna...... atd. Jako vdaná žena jsem tam jezdila s rodinkou a zatímco já jsem natírala, sekala, plela.... můj manžel kopal jámy na vodu, na plyn, maloval.... atd. Abych se po čase dozvěděla, že jsme vlastně nic nedělali. 

A právě proto už toho mám dost. I kdybych se rozkrájela, nikdy to nebude dost dobré (... ten výraz celej pan F. a on byl nemožnej a psychicky labilní přece - můj genetický otec). Zatímco moje sestra (nevlastní) celý život byla hvězda. Je přece krásná, šťíhlá a o víkendu si potřebuje odpočinout, takže se do jedenácti muselo chodit kolem pokoje po špičkách. 

Napsala jsem mámě mail. Co si myslím, co jsem cítila, co cítím. Slušně, ale pravdivě. S tím, že my jsme makali dřív, sestra s partnerem holt teď. Navíc s nimi jezdí pracovat i můj nejstarší syn. Dozvěděla jsem se, že jí ubližuju a že jsme (já, manžel exmanžel, děti... možná i rybičky, co jsme měli dřív?) zničili od nich pronajatý byt (který jsme ovšem s exmanželem předtím zrekonstruovali - nová koupelna, nová linka, koberce, stoupačky, wavky...). Zničili jsme ho totiž tím, že jsme pak už odmítali s manželem investovat do něčeho, co není naše a jen ten byt nějak udržovali (když už jsme věděli, že chceme jít do svého). 

Aktuální stav - nemluví se mnoj ani noha. Ani máma, ani otčím, o sestře ani nemluvím. A to jen proto, že jsem si dovolila se vzeptřít mámině lajně. Že jsem jí řekla, že chci konečně žít taky svůj vlastní život, víkendy trávit tím, že budeme makat na vlastním baráku, který ještě není zdaleka hotový. Že musíme vyřešit naše záležitosti prioritně před jejími. Nahrála jsem tím tedy sestřinu partnerovi, který cítí peníze a leze mámě neuvěřitelným způsobem do zadku a jí to dělá dobře. 

No, já doufám, že příště jí ten zadek, když bude potřeba - omlouvám se, ale musím to napsat - bude místo mě utírat on.