Alexd | Deník hříšné matky

Vlastně jsme ani nejeli na svatební cestu. Zato jsme pár měsíců po svatbě vyrazili za manželovou rodinou na Slovensko.

No a když už jsme tam byli, tak toho pan M. musel hned využít - nechal mě s příbuzenstvem a šel pařit s kamarády. Přece mě nebude brát s sebou, že. Ani nevím, jestli jsem byla víc smutná nebo naštvaná, ale jedno mi to nebylo, navíc jsem nemohla vůbec spát. Pán přišel asi v půl 4 ráno s opicí za krkem a nevábným odérem v závěsu. 

Udobřit si mě zkusil hned po probuzení ve svém bývalém dětském pokoji, i když z mé strany nebylo to spráné naladění. Aneb první náznak toho, co jsem tenkrát ještě nebrala moc v potaz - já chci, tak ty to uděláš.

Když jsem "to" další měsíc nedostala, nejdřív jsem si myslela (jako fakt :-)), že je to už přechod (bylo mi 37 let). Mého gynekologa to velmi pobavilo, když jsem se ho zeptala, jestli to není možné. Prý jsem na to fakt ještě mladá.....navíc mi udělal ultrazvuk a tomu mému přechodu bylo asi 9 týdnů.....

No a tak jsem se začala psychicky připravovat na své třetí dítko. Tedy, spíš se na to začal připravovat manžel. A to vyloženě svérázně - chodil se na roli otce připravovat do hospody. Nikdy jsem zcela nepochopila, jak taková příprava mezi alkoholiky probíhá. Že by vitamín B12 na podporu nervového systému?

Nebudu popisovat průběh třetího těhotenství, přece jen nepíšu maminkovský blog. Ale chtěla bych zmínit jednu situaci.... jednu z prvních situací, která mě měla varovat a já jsem byla pořád tak slepá a zamilovaná, že jsem to rychle hodila za hlavu. 

Jeden den jsem se necítila dobře. Bylo to už ke konci třetího trimestru, tvrdlo mi bricho a pobolíval podbřišek. Můj muž se v šest večer začal chystat na tradiční přípravu k výčepu a já jsem ho poprosila, aby byl se mnou, že mi není dobře a že mám strach o prcka. Bylo mi podrážděně sděleno, že to snad zvládnu, když už mám dvě děti a on přece bude za rohem. Požádala jsem ho tedy, aby aspoň zkusil přijít dřív..... O půlnoci jsem už byla zoufalá, zvedal se mi žaludek a muž stále nebyl doma. Zkusila jsem mu zavolat, zvedl to, v pozadí bylo slyšet smích, evidentně skvělá zábava. Zeptala jsem se, kdy to tak vidí s návratem, bylo mi oznámeno, že za chvíli přijde. Ve dvě ráno jsem celá vyklepaná, nevyspalá, ubřečená a bolavá konečně zaregistrovala návrat pana domácího... a poprvé nad mou sebelítostí zvítězil vztek a hodila jsem po něm sbalený batoh a vyhodila ho z bytu. Bohužel jsem rychle vyměkla a vzala ho zase zpátky. Na tu krušnou noc asi už ale nikdy nezapomenu.

Synek se narodil dva týdny před termínem. Plánovaný císařský řez byl tentokrát peklo... po dvou sekcích a plastice břicha opravdu "mňamka".

Ale stálo mi to za to. Nikdy nezapomenu na ten příval štěstí, když jsem mrňouska držela v náručí a u postele stály další mé dvě děti. 

A nezkazil mi to ani fakt, že místo autosedačky manžel přivezl korbu od kočáru (prý nevěděl, co z té trojkombinace je autosedačka!) a já musela prcka vézt z porodnice na klíně a modlila se, abychom nepotkali policajty. A ani to, že doma byl binec jak po výbuchu atomovky, na stole rozestavěné modely letadýlek a postýlka evidentně nepřipravená pro novorozence. Přiznávám, že jsem to obrečela. No, to ty hormony.....?!

 Vlastně bych mohla psát o dvou podobně nastavených jedincích. Ale o matce jsem už tu něco naznačila. Navíc tam je to pro mě vyřešené - před 4 lety se ode mě odstřihla (i když okolí tvrdí něco jiného, předvádí emocionální divadlo ukřivděné maminky na vozíčku a hází na mě špínu, byť jsem se celý život mohla přetrhnout, abych se jí zavděčila a věnovala mi aspoň trošku lásky).

Bohužel, díky tomu módu, v němž jsem půl života žila, jsem získala zkreslenou představu života a vztahů a možná i proto jsem se dostala do stadia, v němž se aktuálně nacházím.

Ten mód je o tom, že má člověk mylnou představu, že musí neustále žadonit o lásku, přetrhnout se, dělat vše, co drubému na očích vidí, aby ho ten druhý MILOVAL.

Ale není to hned. Když totiž narazíte na narcistu (zkratka N), hned ho rozhodně nepoznáte, pokud jste na problematiku ohledně NPO nikdy dříve nenarazili. 

 ...

Poprvé jsem ho viděla na diskotéce, kam mě vytáhla kamarádka, že jsem prý moc smutná. Nepadl mi do oka hned jako chlap, ale byl to takový milý nesmělý kluk. Byl tam též s kamarádem. Sedli si k našemu stolu a za chvíli jsme se dali do řeči. Bavili se, tančili, dokonce mi nechal zahrát písničku od mých milovaných Elánů. 

(pro začátek mu budu říkat pan M.)

Poté, co jsem se vytratila, abych stihla noční tramvaj, běžel za mnou a vyžádal si telefon. Řekla jsem mu, že jsem vdaná a on na to - no a co, na kafe snad jít můžeme,ne? Chce se mi napsat, že jsem se tenkrát na to měla vykašlat, odjet a rozhodně nereagovat na jeho SMS. 

Ano, na to kafe jsem šla. A ne jen na jedno. Byl milý, vtipný, koukal na mě jak na Madonnu, lichotil mi, dobýval mě a moje srdce, bohužel, dobyl. A pak mě ze dne na den opustil pro Američanku, kterou poznal v jednom pražském baru. 

Začala jsem se dávat dohromady a byla ráda, že mám po svém boku skvělého hodného chlapa, i když jsem v té době měla pocit, že je nuda a že na válení se u TV mám ve 30ti ještě spoustu času. A byla jsem za něj ráda ještě mnohe víc, když v srpnu toho roku, kdy jsem se přestala vídat s mým diskotékovým známým, můj synek vážně onemocněl a on stál rok při mě a pomáhal nám, jak mohl, abych mohla být se synem v nemocnici a ještě se staral o naši, tehdy tříletou, dceru. 

Jenže pan M. se zase začal ozývat. I když jsem mu neodpovídala na zprávy, i když jsem mu nebrala telefony, vydržel to třičtvrtě roku. Syn se začal zotavovat, můj život se začal pomalu dostávat do původních kolejí. Takže když od pana M. přišla pozvánka na kafe, přijala jsem. Říkala jsem si - proč ne, nemám co ztratit, už mě přece nemůže dostat. Jak jsem se spletla! 

Stála na určeném místě schůzky se slunečnicí a jen jsem mu koukla do očí, věděla jsem, že jsem prostě... v háji. A když mi řekl, že jeho táta onemocněl rakovinou, namotal mě v tu chvíli ještě víc, protože jako totální empat a člověk, který se synem prošel něčím podobným, jsem si uměla představit, jak mu asi je. 

A tak jsme se začali vídat znovu. Dělal to chytře. Protože ve mně vzbudil totální důvěru, svěřovala jsem se mu se vším. Věděl, že mám doma sice hodného chlapa, ale že je, řekněme...líný. Že já jsem živel a potřebuju neustálou akci a vzrušení. A tak mě začal brát na výlety. Sedla jsem do auta, hodil mi na klín mapu a řekl - kam zapíchneš prst, tam pojedeme na výlet. U benzínky mi koupil láhev vína... já dala nohy na palubku ...a jelo se. Neustále mi lichotil a říkal, jak jsem krásná, sexy a jak mi ty šatičky sluší. A pak začal brát na výlety i moje děti. Zbláznila jsem se nejen já, ale dostal se pod kůži i jim. 

A tak jsem jednoho dne z výletu přišla za manželem s tím, že se chci rozvést..... Dneska bych si za to nejradši nafackovala.

Mám teď hodně času na přemýšlení. Slepuju střípky z předešlých dnů i týdnů... vlastně... let. Mraky myšlenek, spousta obrazů před očima. 

Ptám se sama sebe, kdo vlastně jsem. Jaká jsem. A jsem ještě žena?

Nejdřív mě napadlo, že mě moje tělo zradilo. Ale tak to není, moje tělo mi dávalo signály léta. A já je nevnímala a vnímat nechtěla. Všechno souvisí se vším. Psychika a její nastavení je tak pevně spjata s fyzickou schránkou, že se to člověku zdá až absurdní.

Když jsem se probrala z narkózy, byla mi zima a chtělo se mi zvracet. A pocit, že se musím každou chvíli počůrat, byť mi sestřička říkala, že mám cévku a nic takového se nemůže stát. Nesnáším cévku. Vlastně je to pro mě noční můra každé operace. Člověk zkousne všechny ty kapačky, injekce, vyndávání drénů.. ale tohle.. prostě fuj.

Dobře, musím říct, že po posledním zákroku se tomu rovná ještě vyndávání tamponády...máte pocit, že to nikdy neskončí a že snad do vás nacpali deset metrů obvazů, ironicky se ušklíbnete, jestli by se tam náhodou nevešel i koberec. Pak přijde úleva, když se toho zbavíte. A pak najednou zvláštní pocit, že teď už.. tam není nic. 

Bylo mi vedro. A pak zase strašná zima. A pak se mi najednou chtělo strašně brečet a najednou strašně se smát. Taková šílená darda, které se říká "umělý přechod". Když z hodiny na hodinu přijdete o vše, co člověka fyzicky dělá ženou. No, dobře, uvnitř těla, ne napovrchu, aspoň to není vidět. Ale vy o tom víte. Vy to cítíte. Jako, když už nikdy nebudete ... kompletní.

A kdy víc je žena zranitelná než v takovém období, v takové situaci. A kdy nejvíc si žena uvědomí, co si zaslouží. A že i když přišla o své ženské orgány, neztratila svou ženskou duši. A že by konečně měla začít být pyšná na své tělo. Na tělo, které já jsem celý život nenáviděla, protože nebylo podle mých představ. 

...do doby než mi řekla moje chytrá dcera - mami, nebuď na to břicho hnusná, odnosilo tři děti, měla bys na něj být pyšná!

A teď si představte, že se už pomalu začínáte srovnávat s tím, že si toho těla začnete vážit.. že i když není podle vašich představ, hodně toho už vydrželo! 

A pak, tři dny po zákroku, kdy přijdete o všechny ženské orgány, zaslechnete hlasitý rozhovor své polovičky s kolegou z práce... že jste vlastně v šestinedělí a že by to chtělo hodně masturbačního gelu, když s vámi nic nebude.. A já jen tak stála a nemohla pobrat, že se takhle baví o mně a ještě se tomu oba tak smějí. A když se mi samovolně spustily slzy.. byla jsem jen v podstatě za hysterku v přechodu, co nemá smysl pro humor. 

NE, není to správně. Není to o smyslu pro humor. Je to o lásce, empatii, respektu a úctě k ženě. 

A každá z nás by se měla cítit jako milovaná žena v jakékoliv situaci. V jakémkoliv věku. Ať už s dělohou nebo bez ní....

Padla mi do oka na první pohled. Příjemná plnoštíhlá dáma s dlouhými blond vlasy. 

Od začátku jsme si měly o čem povídat a mně bylo v její přítomnosti moc dobře. Každá její návštěva byla dobíjecí. 

Přišel Covid a já jsem jí dva roky neviděla. Ale občas jsem si na ni vzpomněla, jak se asi má...

A pak najednou napsala e-mail, že by ráda přišla.

Těšila jsem se na ni. Ale ten šok, když vlezla do dveří...Vyhublá, tmavá, na hlavě čerstvě rašící ježek. 

Říkám..."to nene." A ona na to..."to jojo... jo, mám ji."

Posadila se a začala svůj příběh.. až mi běhal mráz po zádech. Žijete si takhle svým běžným životem a najednou se vám ze dne na den všechno změní...

...

Bolestem bederní části zad a kyčle nejdřív nepřikládala nějaký velký význam. Ale ta bolest se začala zintenzivňovat, tak šla k doktorce. Doktorka jí poslala na rentgen, ten ale nic neprokázal. A tak začal kolotoč rehabilitací. Nepomáhaly, tak vlastně přežívala na prášcích na bolest. Skoro rok. Až, když už nemohla zvednout nohu a tahala ji za sebou a kyčel bolela k nesnesení, ztratil její manžel trpělivost a vyřval jí magnetickou rezinanci. Výsledek - lymfom, v tříslech, 13 cm. Neoperatibilní... přišla by o nohu.

A začalo neskutečné martýrium, nejdřív odběr kostní dřeně, pak chemoterapie, po kterých jí nejen slezly vlasy, ale taky skoro nehty.

Pak jí na měsíc zavřeli na transplantační jednotku, 12 metrů čtverečních, kam nikdo nesměl, nic nesměla mít, dvakrát denně jí chodili dezinfikovat mobil. Samotná transplantace aplikací do žíly jí způsobovala zvláštní stavy - pocit, že jí spálená rajčata, shnilé ryby, žvýká hřebíky. Pocit šílené nevolnosti, kdy se jí permanentně chtělo zvracet, ale jakýsi pocit studu jí to nedovolil, protože při těchto akcích byli vždy přítomni minimálně dva lékaři a jeden si zapisoval pocity transplantáta. 

Okna v mítnosti se nedala otevřít, zato neustále fučela klimatizace, když chtěla zamávat rodině, museli naproti pár kilometrů, aby jim mohla aspoň zamávat. 

Několikrát málem umřela. Několikrát jí dávali širokospektrá antibiotika, protože po chemoterapiích měla leukocyty 0. Bez imunity.

Při jedné potřebné transfúzi jí napíchli žloutenku typu E. U nás se na ni netestuje, přenáší se pouze mezi Vietnamci, ovšem mezi těmi, kteří tady trvale nežijí.Takže kromě zničené imunity, na jejíž podporu si musí denně píchat injekce do břicha, má ještě zničená játra. Má úplně tmavou kůži a nažloutlé bělmo. Má již druhý rok nízkobakteriální stravu a k tomu ještě nesmí nic tučného, smaženého, ani kapku alkoholu. 

Absolvovala několik vyšetření, kdy jí napustili kontrastní látkou a zkoumaly se nádorové buňky. Popis této procedury by byl příliš na dlouho, ale každopádně ten poslední byl konečně bez nálezu.

...

Včera přišla. Jen dosedla, řekla mi - mám v pravé noze neprůchozí lymfu, ta noha je oteklá, brní, budu chodit na lymfodrenáže, ale nejbližší termíny mají v listopadu. V březnu mám mít lázně, už mi je museli dvakrát odložit. Já vím, že jste moc šikovná, ale, prosím, co se týče pravé nohy, nesmím mít ani skřábnutí, ani oděrku, jinak skončím se sepsí v nemocnici jako před Vánoci, kdy jsem tam byla tři týdny a doktoři mi říkali, že to, co mi dávají, jsou nejsilnější antibiotika, pak už nic jiného není, pak by to byla konečná.

Ten pocit, kdy držíte v ruce skalpel, víte, že musíte odstranit dvě kuří oka bez kapičky krve.. zarostlý nehet jen ošetřit vyčištěním kůže dřívkem, a Framykoinem. 

Ale zvládly jsme to. 

Vyhráno ještě zdaleka nemá. Ještě jí čeká dlouhá cesta, bude muset spát s nohou v jakémsi postroji složeném s 200 ks tvrdých kostiček, aby se lymfa mohla rozproudit v jiné části nohy. Neustále zkoušet podpořit imunitu, která je stále prakticky nulová. 

Ale tahle ženská je neskutečná bojovnice a já věřím, že ona to dá. Je pro mě symbol síly a odhodlání. 

A když nejde o život, fakt jde o ho...o.

Znáte ten pocit, když se ráno bojíte probudit, aby vás hned neprofackovala nějaká jobovka? Tak v tomhle já už žiju několik měsíců....

A dneska ráno zase jedna. 

Před časem zemřela manželovi babička a zůstaly po ní nějaké dluhy (opomenu ty, co vznikly jejími zbytečnými půjčkami, ale třeba na sociálním, nájmy za byt a tak). Aktuálně jsme s manželem zdědili doplatek čtyř nájmů za její byt plus další platby ještě přijdou. Ale popořádku...

Problémy v manželově rodině ale vznikly daleko dřív. Já jsem se toho začala zúčastňovat vlastně až v době, kdy jsem do jejich rodiny vstoupila. Manželův tatínek byl již vážně nemocný a když zemřel, začal jakýsi zvláštní rozklad jejich rodiny. Nechci tchýni křivdit, chápu, že ztratit milovaného muže, je velmi těžké, ale zazlívám jí, že byť přišla o manžela, nedokázala se zaměřit na fakt, že má tři děti, které ji potřebují. Hlavně ten, který ještě v té době nebyl dospělý. Vyloženě se uzavřela sama do sebe, všude jen zapálené svíčky a manželovy fotky... a nejhorší bylo, že začala pít. Snažili jsme se jí všichni pomoct, ale absolutně bez odezvy. Pro jejího nejmladšího syna to byl celkově takový nápor, že začal se sebevražednými pokusy a nakonec díky své sestře skončil na psychiatrii. Veškerá tchýnina činnost spočívala vlastně v tom, že šla do práce, domů, pustila TV a šla spát. Plus návštěvy kostela. Když jsem s ní zkusila mluvit o tom, že má tři skvělé děti a vnoučata, která by s ní ráda trávila čas, mi bylo řečeno, že ztratit manžela je ale horší.... Asi jse divná, ale pro mě je prioritní být MATKA. Každý to ale máme evidentně jinak.

Hlavní průšvih nastal, když zemřela tchýnina matka. Zůstal po ní dům, který se prodal a tchýně zdědila v přepočtu asi 1,5 milionu, polovinu dostal její bratr. A zatímco on s těmi penězi evidentně dokázal a dokáže hospodařit, tak jeho sestra vůbec. A nejhorší na tom je, že je jí to všechno úplně jedno. Sice díky bratrovi úspěšně prošla protialkoholní léčbou, ale její apatie a v podstatě nezájem žít, je tristní. Můj muž, její syn, ji neviděl asi čtyři roky a už je mu to i jedno. S dcerou se neviděla také velmi dlouho a nemluví spolu. Moje švagrová je dobrý člověk a hodná ženská, já též hodně vydržím, ale kdyby mně matka nadávala do krav, zdekovala bych se mnohem dřív než ona...

A najednou jsme se dozvěděli, že tchýni z dědictví nic nezbylo. Částečně asi doplatila hypotéku na barák, kde žije s nejmladším synem, ale zbytek.... zkrátka rozfofroval nejmladší syn. Koupil si drahé auto a zbylé peníze ani vlastně nevím, kde skončily. Prostě si prý chtěl splnit sen. A máma mu dala platební kartu, tak co by ne.... 

Pak se babička, matka po zemřelém tatínkovi, evidentně rozhodla, že už tady taky nechce být. Zemřel jí manžel, oba synové.. nadělala dost dluhů.. a už to ai nemohla všechno unést, byť vnoučata o ni stála a milovala ji. Řekla bych, že vlastně spáchala dost drastickou sebevraždu. Ale je to jen mé vlastní osobní označení situace. Cítím to tak. Protože proč jinak by si poté, co jí evidentně spadlo něco těžkého na nohu, nechala tu nohu doslova shnít? Nikomu z nás nic neřekla. Prostě kouřila, pila, vylučovala do kýblů, když už nedokázala dojít na WC a jedla prášky na bolest. Kéž by jí býval člověk mohl nějak pomoct, ale ona sama se rozhodla... 

Ovšem to martýrium, co následovalo... ale to se mi ani nechce celé popisovat. 

Aktuální stav - pořád se něco platí. A aktuálně musíme doplatit čtyři nájmy za byt. Byt, který je psaný na zemřelého manželova otce a zapomněl se přidat do dědictví v roce 2011. Na SK nás se znovuotevřením dědictví odmítli, že byt je v ČR. Tady už se to řešit bude, ale musíme dodat x ověřených papírů, aby se vůbec s řízením mohlo začít. A víme, jak fungují soudy u nás. 

Tak nevím, můžu ve svém věku ještě začít s prostitucí nebo už jsem za zenitem? :-P