Jak jsem již nastínila v předchozím článku, po maturitě a poté, co mě přijali na vysokou a já odmítla to zkusit, jsem byla vyslána zkusit svou samostatnost v bytě po otčímově rodičích. 

Přiznávám, že nejdřív se mi do toho moc nechtělo, přece jen ten "mama-hotel" fungoval pro mě alespoň ohledně vypraného prádla a plné lednice :-) Nicméně karty byly rozdány a já jsem jít musela. Nehledě k tomu, že moje hrdost by mi nedovolila škemrat o setrvání ve svém pokojíku u rodičů. 

A tak jsem si tedy sbalila svých "pět švestek" a šla. Našla jsem si práci v KB a pomalu se začínala osamostatňovat.

No, vlastně jsem sama moc dlouho nebyla. Nebo jen někdy. Co jsem vlezla na Helpdesk KB a začala jsem se seznamovat s kolegy, kteří byli většinou plus mínus moje věková skupina, začala jsem se mírně otrkávat a čas s nimi trávit i po pracovní době. 

Aby to nebylo ale tak jednoduché, hned první týden jsem se zakoukala. Byl tmavovlasý, modrooký, měl trochu předkus, ale .. dokonalý dar řeči. Co si budeme povídat, byla jsem z něj naprosto vedle, a to jsem s ním vyfasovala svou první noční. Když si vzpoměnu na svou naivitu necelých devatenácti let, musím se usmívat. Tenkrát jsem se bezelstně zeptala, co jako na té noční budeme dělat. "No, nepiješ, nekouříš... co jsem si tak všiml... tak co takhle sex?" Já jsem se tenkrát opravdu červenala. Naprosto nepolíbená vším, co vyjmenoval. Pokud tedy nepočítám pusu od své první lásky, pusu od druhé lásky ve škole a jednu líbačku s kamarádem, když nám bylo asi 14 a on mi přiopile sdělil, že "to bylo mokrý" :-)

Že si ze mě dělal legraci, mi, naštěstí, došlo rychle. Bohužel i tak jsem do něj byla několik měsíců platonicky zamilovaná. A dodneška, když slyším jednu konkrétní písničku od Cranberries, si na něj vzpomenu. A na to, co mi napsal do památníku... (přátelství není láska... někdy toho litujeme... vždy). Michale, já toho nelituju. Bylo to krásné, nevinné a byla jsem toho plná....

Jako trošku jiný kalibr, se ukázal kolega B.. Aneb můj parťák na druhé noční. Seděli jsme v kanclu asi hodinu, když z něj vypadlo:"Ty prý bydlíš sama, jo? Hm a máš nějaký kámošky? No, že se ptám... tak je vezmi, já vezmu kluky a uděláme mejdan." 

A tak to vlastně všechno začalo. Poprvé nás bylo šest. A zneuctili jsme byt mých rodičů. Vlastně ani nevím, proč jsme nebyli v bytě, kde jsem aktuálně bydlela. Je to přece jen cca 25 let, tak už si všechny detaily nepamatuju. Ale co, byt jsme nezničili a tehdejší největší hřích bylo, že jsme panu B.počmárali ve spánku obličej a že tam kamarádka, která se za námi na chvilku stavila, přivedla i svého jezevčíka. Nikdo se neopil jak Dán, nikdo nic nevylil ani se nepozbracel :-P 

Byl to pěkný, první, komorní mejdan :-D

Je to asi čtrnáct dní, co už nemám vůbec chuť s ní mluvit. 

Jak si ji pamatuji z dětství? Jako dračici, která organizovala, uměla se bavit, měla prostě drive. Jezdila s námi (mnou a sestřenkami) na Matějskou, do ZOO, tančila se mnou na ABBu. Nosila krátké blond vlasy a uměla se bavit a smát. Ale nikdy jsem ji neviděla brečet. Až do té doby, kdy jsem házela kámen po kaštanech a trefila jí nohu. Ale to bylo jen pár vteřin a spíš to byl vztek. Pak až, když umřela babička, její máma. To mi bylo 12 let. První mozkovou příhodu přežila, druhou už, bohužel, ne. 

Prostě jsem přišla jednou ze školy a první, co jsem viděla, byl babiččin kabát naložený v rudě zbarvené vaně. U druhé mrtivce, bohužel, babička upadla ze schodů. Za pár dní zemřela. Cítila jsem se strašně prázdná. Bylo mi hrozně. Ale i tak jsem chtěla podpořit mámu, její dceru. Šla jsem tenkrát za ní do obýváku a chtěla jí obejmout. Odstrčila mě, ať ji nechám na pokoji. Bolelo mě to.

A cítila jsem, že se něco změnilo, že už nikdy nebude nic tak hezkého jako dosud. S babičkou moje opravdová máma totiž umřela. A byla tu ta, co mě porodila. Tenkrát jsem ty rozporuplné pocity nedokázala definovat. Teď už vím. Miluji a nenávidím. Pořád jsem cítila tu pomyslnou pupeční šňůru, ale zároveň jsem chtěla od ní utéct, utéct co nejdál. 

Když mi bylo 14 a vybírala jsem si školu, chtěla jsem jít na peďárnu, být učitelka. Moje máma mi řekla, že nezvládnu talentovky. A tak jsem skončila na ekonomce. I když mi bylo pár let omíláno, že skončím u krav, protože nic neumím. Plus, jako bonus - podívej se na sebe, jak vypadáš a podobné "komplimenty". Jo a abych nezapomněla - dlouho mě děsila věta:"Jestli ti to bude malý, tak tě ořežu." (já jí to věřila do puntíku)

V prváku jsem měla menší rozepři se sestřenkou. Udělalo se z toho obrovské haló a máma mi řekla, že jsem největší zklamání jejího života. Tenkrát jsem spolykala prášky. Naštěstí to byly nějaké vitamíny a bylo mi jen trochu špatně.

Na to, že jsem byla takový póvl, jsem ale fungovala slušně jako au pair. Odvézt ségru do školky, ze školky, z družiny, dělat úkoly, hlídat o prázdninách... a ve čtvrťáku se mnou jela i na jarní prázdniny s mými kamarádkami. 

Když byla ségra starší, předváděla ji máma kamarádkám jako manekýnu. Vždycky ji navlékla do nějakého kostýmku nebo šatů a vychvalovala ji do nebes. Mně se dostalo ohodnocení - kluci mají radši štíhlé holky, klidně ošklivé, ale štíhlé, takže moc nespoléhej na to, jaký máš obličej, no, stejně jsi celej Freiberg (můj genetický otec). 

Před maturitou jsem byla vynervovaná tak, že jsem nespala a lítala pořád na WC. Odmaturovala jsem se známkami 1,1, 2, 3. Štˇastná jak blecha, protože jsem dala nějak i to účetnictví, v němž jsem se plácala celou střední, jsem to běžela říct našim. Mámy reakce? "Hm, ta trojka tam být nemusela, Alča (sestřenice) měla vyznamenání".

Tak jse se šla poprvé trochu opít s kamarádkou a jejím bratrem. A poprvé jsem si pořezala ruce žiletkou. Fyzická bolest prostě byla mnohem snesitelnější než psychická..

Když jsem - kvůli rodičům, ne kvůli sobě - udělala zkoušky na vysokou, poprvé jsem se vzepřela. Řekla jsem mámě, že tam nepůjdu. Že se to učit nechci a že mě tohle nebaví. No a tak jsem si musela hned najít práci (poslední prázdniny, ani omylem, makat budeš) a pak se i odstěhovat do bytu po dědovi. 

Kdybych nebyla takový závislák na rodině (divné, ale bohužel i na své mámě), tak bych řekla, že to byla pecka. Tedy, ona to byla pecka, ale až později. Tu volnost a svobodu jsem si totiž uvědomila až ve chvíli, kdy jsem vlezla do první práce v KB. A poznala své kolegy. Ale o tom zase třeba jindy :-)

Tím, že nám partner od sestry udělal fasádu jakou udělal (viz předchozí článek), ovšem celá "kauza" nekončí.

....

Když začala celá ta Covidová hysterie, přišel můj muž o práci. No a mně byla zavřena provozovna na dva měsíce. V té době byla opravdu vypjatá situace sama o sobě, neboť úspory ubývaly a stát se moc nestažil nám pomoct. 

Nicméně, když jsem mluvila s panem K. a se sestrou, oba tvrdili, že není problém, když fasádu doplatíme později. Jenže.... ani jednomu z nás (já a manžel) se nelíbilo, že bychom měli doplácet za takto odfláknutou práci tolik peněz. Jak to ale vyřešit. Probírali jsme to doma horem dolem, aby nedošlo k nějakému rodinnému problému, ale zase za ty prachy mít tuhle hrůzu?

Nakonec se to vyřešilo samo. Pan K. najednou začal rýpat, kdy jako fasádu hodláme doplatit. Docela mě ten způsob, jak si o to začal říkat (byť nám bylo několikrát řečeno, že to NESPĚCHÁ), naštval. Protože když on před nějakým časem potřeboval půjčit 15 tisíc na alimenty, tak mu je můj muž půjčil naprosto bez problémů a nikdy ho kvůi tomu neuháněl!

Dobrá tedy, tak to chce doplatit co nedřív. Napsala jsem mu, že to dáme co nejdřív dohromady, ale že ho žádám, aby fasádu opravil. Že takhle to není udělané dobře a že naše představa byla jasně definována.

Odpověď byla - nic opravovat nebudu, můžete si za to sami. 

Jako pardon???? Prý jsme po něm chtěli fasádu v létě ve vedru. To jako vážně? Vždyť sám se nabídl v tu dobu, že to udělá. Navíc dle našich známých stavařů by takto fasáda nedopadla kvůli teplu (nemáme na baráku polystyren, ale vatu). Já osobně do toho zase tolik nevidím, ale že tam došlo k pochybení ze strany tvořitele, je snad evidentní.

Nemínila jsem se vzdát. Panu K. jsem řekla, že to není naše vina a že doplatek 15 tisíc mu pošlu, až to opraví. 

Tak to jsem si dala! Bohužel mám nový telefon a ty screeny všech urážek, které poslal na mou adresu, nedokážu přesně vyjmenovat (až přijdu na to, jak odblokovat dotyčného na WA, třeba někde dohledám).... ale přetlumočím alespoň část, která mi utkvěla v hlavě:

"Jsi sračka, která nic nedokázala, máš plnou prdel dluhů, barák sis pořidila o deset let později než tvoje sestra, jsi jenom kurva a měla sis nechat fasádu nechat udělat od svého milence z Liberce.. a máš debilní děti, protože je máš s debilama..."

Víc si toho z toho dne nepamatuju a ani už pamatovat nechci. To, že jsem to nedokázala přejít, je asi jasné. Že urážel mě, to bych ještě tak zkousla, možná kvůli sestře hlavně.... ale že si vzal do úst mé děti, to přehnal. 

Vysvětlila jsem mu, že pokud to neopraví, peníze nepošlu .A pokud by měl nějaký problém, můžeme to řešit třeba soudně. Že takhle se ke mně nikdo chovat nebude, protože já jsem jen slušně požádala o nápravu. Následovala slovní přestřelka (podotýkám, že jsem mu neřekla ani nenapsala jediné sprosté slovo a nijak jsem neurazila ani jeho rodinu!!!!!), která vyústila v to, že mi druhý den má drahá sestra napsala.... 

.."milá sestro, chováš se jako kráva... blablabla.... měl se vám na tu fasádu vysrat, jak mu tady radili....blablabla."

A v dalším mailu mi sdělila, že mám změnit psychiatra, že náš vztah nebyl nikdy ukázkový a že to nenám hrotit.

Dobře, nebudu. Tu fasádu jsem doplatila (i přes protesty mého muže, chtěla jsem to uzavřít). 

A byť to má drahá sestra asi nikdy nebude číst, ráda bych jí tímto vzkázala - zlato, to ty by sis měla najjít nějakého odborníka, protože žít s narcistickým despotickým alkoholikem, nechat se podvádět a občas i propleskout, není normální. 

Přes to všechno... jí stejně ale přeju jen to dobré a doufám, že jednou sama otevře oči.

Rodina je základ státu. Prý. Problém nastane, když se s rodinou domluvíte na nějaké spolupráci v profesní sféře. A nemusí to být ani přímo rodina, ale partner člena rodiny.

Ale abych vysvětlila, o co šlo. Rozhodli jsme se, že si postavíme domek. Přece jen, bydlet v pěti lidech v pidi bytě už bylo neúnosné a pražské byty předražené.

Anabáze ohledně stavby bych, s dovolením, nechala na jindy. Aktuálně bych ráda zveřejnila něco, co mě nejvíc trápí a pálí. 

V určité fázi stavby domu, se nabídl partner mojí sestry, že nám udělá fasádu. Jelikož je to jeho job, říkali jsme si, že snad ví, co dělá. Osobně jsem z takové spolupráce nebyla nadšena, jakobych cítila to, co přijde. Ale můj muž mě uklidňoval, že to bude ok, že se přece se "skorošvagrem" domluvili a že určitě ví, co dělá. 

No...první jakési "drhnutí" nastalo ve chvíli, kdy jsme zjistili, že pan K. a jeho kolega přijíždějí v 8 h a odjíždějí kolem 14 h. Chápu, že dojíždění x kilometrů v tom asi též hrálo roli, ale proč se tedy pan K. nabízel? Musel přece počítat s tím, že to není tzv. za rohem.

Kdyby aspoň ta práce za to stála. Ale to jsme pořád poslouchali, jak je vedro a že se v tom nedá dělat.. pak si zase pán vymknul kotník na pozemku. Hlavně, že vždy stihli hodinový oběd v restauraci kousek odsud. 

Jelikož se fasáda nestíhala do termínu, do kdy jsme měli zapůjčené lešení, museli jsme pronájem prodloužit, tzn. další desetitisíce navíc. Ale byli jsme ujištěni, že do dvou měsíců se to stihne určitě. 

Tak asi stihlo. Ale když jsme pronesli slovo REKLAMACE, tak pan K. začal vyskakovat jak čertík z krabičky. Prý jsme je nutili pracovat v létě (nechápu, co je v tom za problém, vata nepracuje v teple tak, jako polystyrén) a k fotkám nám bylo řečeno, že máme blbý foťák. Ehm, tak asi nejen my, ale i sousedi a taky nejspíš všichni potřebujeme zajít na oční. Nechám k posouzení.....

(pokračování....)

Potřebovala jsem si něco zapsat do diáře a vytáhla jsem brýle. 

Dcera se mě zeptala: "Ty máš nové brýle?"

Já na to:"Ano, půjčila mi je babička."

Dcera:"A kolik mají dioptrií?"

Já:"1,5"

Načež se zeptal můj muž:"Jaký to máš brýle?"

Já:"Teď jsem to říkala, od mámy, 1,5 dioptrií"

Můj muž:"A ty staré už nemáš?"

Já:"Mám, ale už přes ně nevidím, mají 0,5 dioptrií. A na očním mi napsali silnější."

Můj muž:"A tyhle mají kolik?"

Já:"No, 1,5 dioptrie."

Můj muž:"A jak to víš?"

Já:"Dala mi je máma a řekla mi to??"

Můj muž:"Aha, ale tamty ti sedly víc."

Já:"Ano, ale já už přes ně nevidím. A na výměnu skel teď nemám. Tyhle zatím stačí."

Můj muž:"Tak je pak pořídíme. A přes tyyhle vidíš, jo?"

......... :-P

 Vítejte na mém blogu :-)

Jsem matka tří dětí a je mi 44 let. A proč jsem se na "stará kolena" rozhodla psát blog?

Vlastně mě k tomu inspirovala kolegyně, která si vloni začala psát deník. Prý jí to pomáhá být vyrovnanější a klidnější v soužití s jejím horkokrevným partnerem.

Tak jsem si řekla, že to zkusím taky. Ale jinak. Já se chci o své myšleny, zážitky a okolnosti, s nimiž jsem se v životě setkala (a setkávám) podělit. 

Třeba to někomu pomůže :-)